Lovecký slovník

Abnormalita v kontextu lovecké zvěře označuje jakoukoli odchylku od normálního tvaru, zbarvení nebo struktury, která může být způsobena patologickými faktory, genetickými mutacemi nebo vlivy prostředí. Takové abnormality jsou často zřejmé u zvířat, která vykazují neobvyklé fyzické znaky, jako jsou změny v barvě srsti, tvaru rohů nebo jiných tělesných partií. Příkladem může být albinismus, což je genetická porucha, při které zvíře postrádá pigmentaci, a jeho srst je bílá nebo světlejší než u normálních jedinců. Dalším příkladem může být olidognozie, což je stav, kdy zvíře má zkrácené nebo deformované rohy, což se může objevit u některých druhů jelenů nebo jiných parožnatých zvířat.

Abnormality mohou mít různé příčiny, včetně genetických faktorů, které ovlivňují růst a vývoj zvířete, nebo vnějších vlivů, jako je znečištění prostředí, chemikálie, podmínky v místě života nebo nedostatek výživy. Zatímco některé abnormality mohou být neškodné a nemají vliv na celkové zdraví zvířete, jiné mohou být důsledkem vážných zdravotních problémů, které ovlivňují kvalitu života zvířete nebo jeho schopnost přežít.

V lovecké praxi jsou abnormality často považovány za vzácné a neobvyklé trofeje. Například, lovci mohou mít zájem o ulovení zvířete s neobvyklými parohy nebo jinými výstředními rysy, které mohou mít vyšší hodnotu jako trofeje, neboť jsou považovány za raritní. Zároveň však taková zvířata mohou také sloužit jako ukazatel ekologických nebo genetických problémů v populacích, což může být důvodem pro jejich sledování a studium.

Adjunkt je termín, který označuje učně nebo praktikanta u myslivce, který se vyučuje mysliveckému řemeslu a získává praktické zkušenosti v oblasti lovu, správy honiteb a ochrany přírody. Tento pojem je často používán k označení mladších myslivců nebo začátečníků, kteří se pod dohledem zkušenějších myslivců učí o technikách lovu, správě zvěře a dalších aspektech myslivosti.

Adjunkt obvykle pracuje pod vedením zkušeného myslivce, který mu předává potřebné znalosti a dovednosti, jako jsou například orientace v terénu, rozpoznávání stop, využívání loveckých psů, bezpečnostní opatření při lovu a další praktické činnosti související s myslivostí. Tento proces výuky je klíčovým krokem k tomu, aby se adjunkt stal plnohodnotným myslivcem a získal potřebnou kvalifikaci a zkušenosti pro samostatnou činnost.

Původ:

Africká divoká kočka (Felis aurata) je malý druh kočky, který se vyskytuje v subsaharské Africe, především v oblastech západní a centrální Afriky. Tento druh preferuje lesnaté, husté a tropické oblasti, ale lze ji nalézt i na okrajích savan a v místech s dostatkem krytu.

Specifika:

Vzhled: Africká divoká kočka má podobný vzhled jako domácí kočka, nicméně je o něco robustnější a divočejší. Její srst je obvykle krátká, pískově hnědá až šedá, s jemnými skvrnami nebo pruhy, které pomáhají v jejím maskování. Má dlouhý ocas s tmavými pruhy.
Velikost: Délka těla dospělého jedince se pohybuje od 40 do 55 cm, s délkou ocasu kolem 25–35 cm. Hmotnost je obvykle mezi 2,5 až 6 kg.
Chování: Africká divoká kočka je převážně samotářská, ale je známá i svým nočním chováním. Je vynikajícím lovcem a živí se převážně drobnými zvířaty, jako jsou hlodavci, ptáci, plazi, a někdy i hmyz.

Zajímavosti:

Noční aktivita: Tento druh je převážně noční a loví v noci, kdy je nejaktivnější. Ráno a odpoledne se často ukrývá v houštinách nebo v nory, kde odpočívá.
Lovec chytrý ve skrytí: Africká divoká kočka je velmi tichá a nenápadná, což jí umožňuje lovit s vysokou přesností a vyhýbat se predátorům.
Dobrý skokan: Je velmi zručná v lezení po stromech a dokáže rychle vyskočit do korun stromů, aby se ukryla nebo se vyhnula nebezpečí.
Samostatný život: Tento druh je velmi nezávislý a nevyhledává společnost jiných koček. Samci a samice se setkávají pouze během období páření.
Výskyt:
Africká divoká kočka je rozšířena v subsaharské Africe, v oblastech jako Kamerun, Kongo, Středoafrická republika, Gabon, Tanzanie a Keňa. Tento druh preferuje husté lesy, tropické pralesy a okraje savan, kde je dostatek krytu a potravy.

Ochrana a lov:

Africká divoká kočka je chráněna v mnoha regionech, ale její populace čelí hrozbám v důsledku stratifikace jejích stanovišť a lovu. Tento druh se často dostává do kontaktu s domácími kočkami a může být ohrožen chorobami, které se přenášejí mezi těmito dvěma druhy. Je obtížné určit přesný stav populace, protože tento druh je velmi skrytý a žije v hustých oblastech, které jsou obtížně přístupné pro pozorování.

Albín je jedinec, který trpí vrozenou poruchou pigmentace, způsobenou nedostatkem nebo úplnou absencí melaninu. Tento stav se vyskytuje u různých druhů zvěře, včetně srnčí, jelení, černé zvěře či zajíců, a projevuje se bílým nebo světle zbarveným osrstěním, růžovou kůží a často i červenýma nebo světle modrýma očima. Albíni jsou v přírodě vzácní a obvykle mají nižší šanci na přežití, protože jejich nápadné zbarvení je činí snadným terčem pro predátory. Kromě zhoršeného maskování mohou mít také zdravotní problémy, jako je citlivost na sluneční záření nebo poruchy zraku. Myslivci albíny považují za výjimečné jedince a v některých oblastech je jejich lov zakázán, aby se zachovala genetická rozmanitost. V myslivecké tradici bývá albínská zvěř považována za vzácný úkaz a někteří myslivci věří, že její spatření přináší štěstí. Albínismus se dědí recesivně, což znamená, že se v populaci objevuje jen zřídka, obvykle v uzavřených nebo izolovaných oblastech, kde dochází ke křížení mezi příbuznými jedinci.

Původ:
Antilopa kapská eland (Taurotragus oryx) je velký druh antilopy, který se vyskytuje v jižní Africe. Tento druh je běžný v suchých, travnatých savanách, ale také v otevřených lesích a mírných kopcích. Nejvíce se vyskytuje v zemích jako Jihoafrická republika, Namibie, Botswana a Zimbabwe. Je také známá, jak antilopa losí.

Specifika:
Vzhled: Antilopa kapská eland je známá svojí majestátností, s velmi mohutným tělem a dlouhými, spirálovitě zakřivenými rohy. Zbarvení je většinou světle hnědé až šedé s bílými pásy podél těla. U samců jsou rohy výrazně silnější a větší než u samic.
Velikost: Tento druh patří mezi největší antilopy, samci mohou dosáhnout výšky až 1,6 m v kohoutku a hmotnost až 900 kg. Samice jsou menší a váží kolem 600–700 kg.
Chování: Kapská eland je převážně klidná, ale velmi opatrná antilopa, která se často pohybuje v malých skupinkách nebo i solitárně. V případě nebezpečí dokáže běžet rychlostí až 70 km/ha je schopna provádět silné skoky, aby se dostala do bezpečí.

Zajímavosti:
Sociální zvíře: Tyto antilopy žijí ve stádech, která jsou obvykle tvořena samicemi a mláďaty, přičemž samci žijí buď osamoceně nebo v malých skupinách.
Dlouhý život: Kapská eland může v divočině žít až 20 let, přičemž v chovech nebo chráněných oblastech může dosáhnout i věku nad 25 let.
Vynikající strávník: Tento druh je schopen přežít v suchých podmínkách a vyhledává různé druhy rostlin, včetně trávy, keřů a listů.
Neohrožený lovec: Kapská eland je známá svým vytrvalým a rychlým pohybem v případě ohrožení, přičemž může dosáhnout velké rychlosti na velké vzdálenosti.
Výskyt:
Kapská eland se vyskytuje v jižní Africe, zejména v otevřených savanách, suchých travnatých oblastech, jakož iv okrajových lesích. Tento druh je rozšířen v Jihoafrické republice, Namibii, Botswaně a Zimbabwe, a vyskytuje se iv některých chráněných oblastech a národních parcích.

Lov a ochrana:
Kapská eland je vyhledáván pro svou velkou trofej a maso. Lov této antilopy je regulován, aby se zabránilo nadměrnému vyhubení populace. Tento druh je chráněn v mnoha národních parcích a přírodních rezervacích, které umožňují kontrolovaný lov v rámci ochrany přírody a zachování populace.

Původ:
Antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), známá také jako springbok, je druh antilopy původem z jižní Afriky. Je charakteristická svými vynikajícími schopnostmi skákat a je považována za symbol jihoafrického divokého života.

Specifika:
Vzhled: Springbok je středně velká antilopa s charakteristickými krémově-bílými a tmavě hnědými zbarveními, které jí poskytují skvělou kamufláž v otevřené savaně. Samci i samice mají stejné, ale různě velké parohy, které se zakřivují směrem dozadu. Tělo je štíhlé, s dlouhýma nohama a krkem.
Velikost: Délka těla je přibližně 75–110 cm, výška v kohoutku dosahuje 60–90 cm a váha se pohybuje kolem 30–50 kg. Samci jsou větší než samice.
Chování: Springbok je velmi společenské zvíře, které žije ve stádech. Je známý svou schopností skákat do výšky až 3 metry a překonávat vzdálenosti až 12 metrů, což je jeho charakteristické chování při útěku před predátory.

Zajímavosti:
Skákavé chování: Springboky se při pohybu před predátory často předvádějí charakteristickým „skákavým“ chováním, při kterém skáčou do výšky a horizontálně se pohybují, což jim umožňuje rychle získat vzdálenost od nebezpečí.
Rychlost a vytrvalost: Tyto antilopy jsou rychlé, dosahují rychlosti až 88 km/ha dokáží udržovat vysokou rychlost při útěku.
Reprodukce: Springboky mají sklon k sezónnímu rozmnožování, kdy samice rodí zejména během období dešťů, což zvyšuje šanci přežití mláďat.
Kulturní význam: Springbok je národním symbolem Jihoafrické republiky a je velmi oblíbený v jihoafrickém rugby. Mnozí lidé také ocení jeho krásu a eleganci v přírodě.
Výskyt:
Springbok se vyskytuje v jižní Africe, zejména v Namibii, Jihoafrické republice a Botswaně. Žije především v suchých savanách, stepích a polopouštní oblastech, kde se pase na trávách a křovinách.

Lov springboka:
Lov springboka je populární mezi turisty, kteří navštíví jihoafrické safari, ale je regulován, aby se zabránilo nadměrnému vyčerpání populace. Tento druh se chová i na farmách, kde se využívá pro trofejový lov. V oblastech s chráněnými populacemi je lov omezen, aby se zajistila jejich ochrana.

Původ:
Raphicerus campestris, známý jako antilopa stepní, je malý druh antilopy, který se vyskytuje v subsaharské Africe, především v jižní a východní Africe. Je přizpůsoben životu v sušších, travnatých a otevřených oblastech, jako jsou savany, stepy a okrajové části lesů.

Specifika:
Vzhled: Antilopa stepní je malá a štíhlá antilopa s krátkýma nohama a malými, zaoblenými rohy, které mají samci. Má jemnou srst, která je převážně hnědá, s bílými znaky na břiše, nohou a tvářích.
Velikost: Délka těla této antilopy se pohybuje mezi 70–90 cm, s délkou ocasu kolem 15–20 cm. Hmotnost dosahuje 12–18 kg. Je to poměrně malý druh ve srovnání s jinými antilopy.
Chování: Tento druh je převážně noční a tráví většinu dne skrytý v křovinách nebo pod stromy, aby se vyhnul predátorům. Je velmi opatrný a dokáže se rychle skrýt nebo zmizet ve tmě. Žije převážně solitárně nebo v malých skupinkách.

Zajímavosti:
Noční chování: Antilopa stepní je spíše noční zvíře, které je aktivní v noci a ráno, kdy se živí trávami, listy a keři.
Výborný skokan: I když je malá, je velmi zdatná ve skákání a dokáže se rychle a efektivně pohybovat v terénu, což jí pomáhá uniknout před predátory.
Skrývání se: Tento druh je velmi dobrý ve skrývání se pred predátory a v případě nebezpečí se často jednoduše skrývá v trávě nebo křovích.
Výskyt:
Antilopa stepní se vyskytuje v jižní a východní Africe, konkrétně v oblastech jako Jihoafrická republika, Namibie, Botswana, Zimbabwe, Zambije a Mosambik. Žije v suchých, travnatých savanách a stepích, kde má dostatek krytu a potravy.

Lov a ochrana:
Tento druh není běžně loven, protože je malý a méně známý. Populace tohoto druhu jsou v některých oblastech chráněny v přírodních rezervacích a národních parcích. V některých regionech se však může vyskytnout v zemědělských oblastech, kde může být ohrožen lovem a ničením přirozeného stanoviště.

Barevná stopa je termín používaný k označení stop, které zůstávají na zemi po postřelené nebo zraněné zvěři, a které jsou charakteristické přítomností krvavých stop. Tento typ stopy je jedním z klíčových indikátorů pro myslivce a lovce, kteří provádějí dosled zraněné zvěře. Krvavé stopy mohou pomoci určit směr, kterým se zvěř pohybovala po zásahu, a přispívají k rychlému nalezení zraněného zvířete, což je důležité pro minimalizaci jeho utrpení.

Barevná stopa je obvykle spojena s přítomností čerstvé krve, která může být svěží a červená, pokud došlo k těžkému poranění, nebo tmavší, pokud je zvěř zasažena v oblasti, kde se vyskytují vnitřní krvácení, například v břišní nebo hrudní oblasti. Tato krvavá stopa je velmi cenným nástrojem pro psy, kteří jsou vyškoleni na dohledávání zraněné zvěře, protože jejich čich je mnohem citlivější než lidský a dokážou sledovat i ty nejjemnější pachové stopy.

V případě barevné stopy se lovci a myslivci spoléhají na vizuální a pachové signály, které jim umožní zjistit, jak vážně je zvěř zraněná a jak daleko se nachází. Tento proces je zásadní pro odpovědný a humánní lov, kdy je cílem rychle nalézt zraněnou zvěř a dokončit lov, aby se zamezilo zbytečnému utrpení.

Barva je myslivecký termín označující krev zvěře nebo loveckých psů. Používá se především při dosledu postřelené zvěře, kdy lovec sleduje kapky či stopy krve na zemi, listech nebo trávě, aby zjistil směr pohybu zraněného kusu. Barva se liší podle druhu zvěře a místa zásahu – například světlá a zpěněná krev naznačuje zásah na plicích, tmavá a hustá krev ukazuje na poranění jater. Zkušený myslivec dokáže z barvy odhadnout nejen místo zásahu, ale i šanci na rychlé dohledání zvěře. Pokud je stopa slabá nebo nejasná, k dosledu se používají barváři, tedy speciálně vycvičení psi se silným čichem a trpělivostí. U loveckých psů se po honu kontroluje přítomnost jejich vlastní barvy, což může signalizovat zranění způsobené zvěří, trním nebo jinými překážkami v terénu. Správná práce s barvou je klíčová pro etický lov a rychlé dohledání postřelené zvěře, aby se minimalizovalo její utrpení.

Big Five je termín, který původně označoval pět největších a nejnebezpečnějších afrických zvířat, která byla považována za nejtěžší a nejobtížnější k lovu. Tato zvířata jsou slon africký, lev, leopard, nosorožec a buvol africký. Tento termín vznikl v dobách kolonizace a divokého lovu, kdy lovci usilovali o ulovení těchto pět zvířat jako největších trofejí. I když lov těchto zvířat je dnes přísně regulován nebo zcela zakázán v mnoha oblastech, termín Big Five se stal synonymem pro africkou divokou přírodu a její ikony.

Slon africký je největší suchozemské zvíře, jehož mohutné kly jsou ceněny jako cenné trofeje, ale zároveň i symbol ohrožení kvůli nelegálnímu lovu pro slonovinu. Lev je známý jako "král zvířat" a je symbolem síly a majestátu, což z něj činí jednoho z nejvyhledávanějších lovných cílů. Leopard je znám svou elegancí a obratností, jeho skvrnitá srst je cennou trofejí a zároveň ukazuje jeho výjimečné lovecké schopnosti. Nosorožec, se svou impozantní velikostí a rohem, je velmi ohrožený druh, což vedlo k přísné ochraně a zákazům lovu, přičemž jeho roh je ceněn na černém trhu. Buvol africký, i když je často považován za méně majestátní než ostatní zvířata, je vysoce nebezpečný a známý svou agresivitou, což z něj činí výzvu pro lovce.

I když původní význam termínu Big Five souvisel s lovem, dnes je tento termín spíše spojen s ekoturistikou a pozorováním divokých zvířat v afrických rezervacích a národních parcích. Pro mnoho turistů je touhou spatřit všech pět zvířat v jejich přirozeném prostředí, což je považováno za vrchol safari zážitku.

Lovecké pušky rakouské výroby.  

Blaser je známá značka vyrábějící vysoce kvalitní kulovnice, brokovnice a kombinované zbraně. Nejznámějším modelem je R8, modulární kulovnice s přímo tažným závěrem. Tento systém umožňuje velmi rychlé přebíjení, což je výhoda při lovu pohyblivé zvěře. Blaser nabízí možnost snadné výměny hlavní, což umožňuje rychlou změnu ráže. Jejich zbraně jsou známé svou přesností, ergonomickým designem a kvalitním zpracováním. Zároveň jsou však dražší než jiné lovecké zbraně, což může být nevýhodou pro některé střelce. Používají moderní materiály, jako je syntetika či titan, v kombinaci s tradičním dřevem. Blaser je oblíbený zejména mezi náročnými lovci, kteří hledají spolehlivou a precizní zbraň. Díky inovativním řešením, jako je bezpečnostní systém s napínáním bicího mechanismu, patří mezi nejbezpečnější zbraně na trhu.

Bodování trofejí je metodika, která slouží k určení kvality loveckých trofejí na základě několika objektivních kritérií. Tento systém je široce uznáván a používá se k hodnocení trofejí z různých druhů zvěře, přičemž jednotlivé aspekty, jako jsou velikost, hmotnost, symetrie a tvar, mají zásadní význam při udělování bodů. V rámci mezinárodního systému bodování je u nás nejvíce aplikováno bodování podle CIC, což je zkratka pro Mezinárodní radu pro lov a ochranu zvěře. Tento systém je považován za standard pro hodnocení trofejí po celém světě. Při bodování se hodnotí nejen základní fyzické charakteristiky, jako je délka paroží, ale i jeho tvar, rozvětvení, kvalita a celková symetrie.

Kromě těchto fyzických atributů je v rámci bodování důležitá i historie dané trofeje, která se může odrazit v jejím konečném hodnocení. CIC pravidla stanovují podrobný způsob, jakým se jednotlivé parametry vyhodnocují a jak se přičítají body. Celkový počet bodů získaných trofejí je pak rozhodující pro její zařazení do konkrétní kategorie a může mít vliv na její cenu nebo postavení v rámci soutěží. Vysoký počet bodů obvykle označuje výjimečnou trofej, která je považována za raritu. Systém bodování také podporuje ochranu přírody, protože správné hodnocení podporuje udržitelný lov a zajišťuje, že lovci se zaměřují na exempláře, které odpovídají určitým standardům. Celkově jde o nástroj, který nejen pomáhá při hodnocení trofejí, ale také přispívá k etickému a odpovědnému lovu.

Britská Kolumbie, provincie na západním pobřeží Kanady, je známá svou ohromující přírodou a rozmanitostí divoké zvěře, což ji činí ideální destinací pro myslivce. Od impozantních hor Kaskádových a Skalnatých hor po rozsáhlé lesy a tichomořské pobřeží, Britská Kolumbie nabízí širokou škálu mysliveckých zážitků. Země je domovem pro druhy jako medvědi grizzly, černé medvědy, jeleny, horské ovce, kozorožci a divočáci. Myslivost je zde velmi regulované, což zajišťuje udržitelnost a ochranu přírodních zdrojů. V provincii je oblíbený zejména lov medvědů, jelenů a ryb, jako je losos, a to v oblasti jako jsou Kootenay, Cariboo nebo na pobřeží Tichého oceánu. Britská Kolumbie je považována za myslivecký ráj pro ty, kteří hledají autentické, dobrodružné a ekologicky zodpovědné zážitky v nádherné přírodě.

Brokovnice je dlouhá palná zbraň, která je určena k vystřelování brokového nebo jednotného střeliva. Typickým znakem brokovnic je hladká hlaveň (bez drážkování), což umožňuje efektivní rozptyl broků na krátkou a střední vzdálenost. Konstrukce brokovnic se v průběhu let měnila – od historických perkusních a křesadlových modelů až po moderní samonabíjecí a pumpovací brokovnice. Kovové provedení se obvykle vztahuje na hlavně, závěry a další důležité součásti, zatímco pažba bývá často ze dřeva nebo syntetických materiálů.  

Mechanismus brokovnic se liší podle konstrukce – existují jednoranné, dvouhlavňové (s hlavněmi vedle sebe nebo nad sebou), opakovací (pumpovací) i samonabíjecí modely. Každý z těchto typů má své výhody a využití v lovectví.  

Při lovu se brokovnice používají především k lovu drobné zvěře a ptáků, jako jsou bažanti, kachny, zajíci či holubi. Díky rozptylu broků nemusí být střelba tak přesná jako u kulovnic, což je výhoda při lovu rychle se pohybující kořisti. Pro větší zvěř, například divoká prasata nebo srnce, lze použít jednotnou střelu (slug), která poskytuje vyšší ranivý účinek na delší vzdálenosti.  

Moderní brokovnice jsou vyráběny v různých rážích, nejběžnější je 12ga (12. ráže), ale menší ráže, jako 16ga nebo 20ga, jsou oblíbené pro sportovní střelbu nebo lov menší zvěře. Brokovnice je univerzální lovecká zbraň, která se díky své jednoduchosti a efektivitě používá dodnes.

Původ:
Buvol kaferský (Syncerus caffer), známý také jako buvol africký, je velký druh buvola pocházející z Afriky. Obývá širokou škálu ekosystémů, od savan po lesy, převážně v subsaharské Africe. Tento druh je známý svojí robustností a schopností přežít v různých náročných podmínkách.

Specifika:
Vzhled: Buvol kaferský je mohutné zvíře se silným, svalnatým tělem, velkými rohy a charakteristickým hrubým kožním pláštěm. Rohy jsou velké a silné, samci mají tlustší a masivnější rohy, které tvoří takzvanou „tvorbu“ kolem hlavy, která jim poskytuje ochranu v boji. Srst je černá nebo tmavě hnědá.
Velikost: Buvol je velmi velký, dosahující výšky 1,4–1,7 m v kohoutku. Samci váží přibližně 800–1 000 kg, samice jsou menší a váží 500–700 kg.
Chování: Buvol kaferský je známým tvorem s dominantním chováním, který žije ve stádech. Je velmi společenský a tato stáda mohou mít od několika jedinců až po stovky. Jsou velmi silní a tvrdí, s vynikajícím smyslem pro orientaci, což jim pomáhá přežít v náročných podmínkách.

Zajímavosti:
Sociální zvíře: Buvoly mají velmi silnou sociální strukturu ve stádě, které vede dominantní samec. Samice a mláďata se obvykle pohybují v blízkosti stáda, kde jsou chráněny před predátory.
Útočné chování: Buvoli jsou známí svou nepředvídatelností a mohou být velmi agresivní, pokud se cítí ohroženi. Jsou schopni provádět nebezpečné útoky na predátory, jakož i na lidi v případě, že se cítí pod hrozbou.
Odolnost: Buvoli jsou velmi odolní a dokáží přežít iv extrémních podmínkách. Bez problémů prožívají dlouhá období sucha a dokáží se přizpůsobit různým prostředím.
Lov a trofeje: Buvol kaferský je často loven pro svou kůži a maso, ale také pro svou majestátní trofej. V některých oblastech Afriky je tento druh loven i jako součást kontrolovaných lovů v rámci správy přírodních rezervací.
Výskyt:
Buvol kaferský obývá širokou oblast subsaharské Afriky, od východního po západní region. Vyskytuje se v různých prostředích, včetně savan, lesů a mokřadů. Je rozšířen v zemích jako Jihoafrická republika, Keňa, Tanzanie, Zambije, Botswana, Namibie, Zimbabwe a další.

Lov buvola kaferského:
Lov buvola kaferského je oblíbený mezi trofejovými lovci, kteří se zaměřují na získání velkých a silných jedinců. Tento druh je také loven pro maso, které je považováno za velmi chutné. V mnoha oblastech je lov regulován, aby se zabránilo nadměrnému vyhubení populací a aby se zajistila jejich ochrana v přírodních rezervacích.

Původ:
Buvolec stepní (Bubalus bubalis) je poddruh buvolce, který se původně vyskytoval v jihovýchodní Asii, v oblastech jako Indie, Nepál a Bangladéš. Tento druh byl domestikován a dnes se vyskytuje po celém světě, zejména v Asii, Africe a jižní Evropě. V Africe a Asii je stále běžný v zemědělských oblastech.

Specifika:
Vzhled: Byvolec stepní je robustní zvíře s tlustou kůží a velkými rohovými výrůstky, které jsou zakřivené směrem ven. Jejich srst je většinou tmavá, od černé po šedou a jejich mohutné tělo jim poskytuje sílu a odolnost.
Velikost: Byvolec může dosahovat kohoutkové výšky od 1,2 do 1,6 metru a hmotnost se pohybuje mezi 400 až 800 kg, přičemž samci jsou obvykle větší než samice.
Chování: Buvolci jsou zvířata v zájmovém chovu, která žijí ve stádě, které vede dominantní samec. Tato stáda mohou číst od několika jednotlivců až po několik desítek jedinců. Jsou velmi odolní a schopni přežít v různých klimatických podmínkách.

Zajímavosti:
Domestikace: Byvolec stepní je jedním z nejstarších domestikovaných zvířat, která se používají k tahání nákladů, zemědělské práce a produkci mléka. V některých oblastech se používá také k získávání kožních produktů.
Využití v zemědělství: V mnoha rozvojových zemích je buvolec neocenitelným pomocníkem při zemědělských pracích, jako je orba, sklizeň plodin a přeprava zboží.
Silná imunita: Tento druh má silnou imunitu a je schopen přežít v extrémních podmínkách, včetně tropických a subtropických oblastí.
Mléko a produkty: Mléko od buvolů je oblíbené v mnoha kulturách, zejména v Asii, kde se využívá k výrobě sýrů, jako je mozarella.
Výskyt:
Byvolec stepní se dnes vyskytuje po celém světě, zejména v zemích jihovýchodní Asie, jako Indie, Pákistán, Bangladéš, a také v Africe a jižní Evropě. V mnoha zemích je domestikován a využíván pro svoji pracovní sílu a produkci mléka.

Lov buvolce stepního:
Přestože buvolec stepní je obvykle domestikovaným zvířetem, v některých oblastech se také vyskytuje v divoké přírodě, kde může být loven pro maso a kůži. Lov tohoto druhu není běžný, jelikož většina populace je chována v kontrolovaných podmínkách.

Carbonomix je moderní lovecká zbraň vyrobená z pokročilých kompozitních materiálů, včetně uhlíkových vláken, které zajišťují mimořádnou pevnost a nízkou hmotnost. Tento typ pušky je vyhledávaný pro svou vynikající rovnováhu mezi přesností, odolností a lehkostí, což je ideální pro dlouhé lovecké výpravy, kde se lovec potřebuje pohybovat s minimální únavou.

Vlastnosti:

Materiál: Hlaveň a tělo jsou vyrobeny z uhlíkových vláken nebo kompozitů, což zajišťuje vysokou odolnost vůči vnějším vlivům, jako je vlhkost nebo koroze.
Hmotnost: Ve srovnání s tradičními puškami je výrazně lehčí, což snižuje únavu při delších loveckých výpravách.
Přesnost: Díky moderní technologii a stabilitě materiálů je zbraň velmi přesná i na větší vzdálenosti. Některé modely jsou vybaveny pokročilými zaměřovacími systémy, které dále zvyšují přesnost střelby.
Všestrannost: Lze ji použít k lovu různých druhů zvěře, včetně velké zvěře, jako jsou medvědi, jeleni a divočáci, ale i k lovu menší zvěře.
Tichost: Ve srovnání s kovovými zbraněmi pomáhají kompozitní materiály snižovat hlučnost výstřelu, což může být výhodné při lovu v citlivých oblastech.

Zbraň Carbonomix je moderním přírůstkem do portfolia loveckých pušek, která spojuje technologii uhlíkových vláken s tradičními loveckými požadavky, čímž přináší nový rozměr v oblasti loveckého vybavení.

Čerstvá stopa je termín používaný k označení stopy zvěře, která je maximálně dvě hodiny stará. V terénu je tento typ stopy velmi důležitý pro lovce, protože značí, že zvíře je v oblasti stále přítomno a že se může nacházet v relativně blízkém okolí. Čerstvá stopa je charakteristická tím, že okraje otisků jsou jasně definované, bez známek rozmazání nebo vyblednutí, což znamená, že stopa byla vytvořena nedávno. Lovci obvykle využívají čerstvé stopy k určení směru pohybu zvířete a k plánování dalších kroků při honu. Tento typ stopy je klíčový nejen pro samotný lov, ale i pro sledování chování zvířat, jejich trasy a přítomnost v určitém teritoriu.

Identifikace čerstvé stopy je dovednost, kterou musí lovci dobře ovládat, protože v přírodě existuje mnoho faktorů, které mohou ovlivnit vzhled stopy, jako jsou povětrnostní podmínky nebo typ půdy. Proto je důležité nejen rozpoznat čerstvou stopu, ale i správně interpretovat její velikost, hloubku a tvar, což pomůže při určení druhu zvířete a jeho velikosti. V některých případech může čerstvá stopa poskytovat také informace o chování zvířete, jako je jeho rychlost pohybu nebo to, zda se zvíře pohybuje klidně, nebo zda je v obrané pozici. Tato schopnost interpretace stop je zásadní pro úspěšný lov, protože správně přečtená čerstvá stopa může vést k tomu, že lovec rychle najde a zaujme strategickou pozici pro chycení nebo střelbu na zvíře.

Původ:
Chocholatky (Cephalophinae), známé také jako duikery, jsou malí až středně velcí kopytníci, kteří patří do podčeledi antilop. Pocházejí z tropických a subtropických oblastí Afriky, kde obývají husté lesy, savany a horské oblasti. Své jméno dostali podle chocholky srsti, která jim vyrůstá na hlavě.

Specifika:
Vzhled: Chocholatky mají kompaktní tělo s krátkýma nohama, které jim umožňují pohybovat se rychle a obratně v husté vegetaci. Většina druhů má na hlavě malou chocholku a krátké, rovné rohy (u obou pohlaví nebo jen u samců). Zbarvení srsti se pohybuje od šedohnědé po červenohnědou.
Velikost: Velikost chocholatek se liší v závislosti na druhu – nejmenší druhy váží jen 5–7 kg, zatímco největší (například chocholatka žlutá) mohou dosáhnout až 70 kg.
Chování: Chocholatky jsou většinou samotářské nebo žijí v párech. Jsou velmi plaché a aktivní zejména v noci nebo za soumraku.

Zajímavosti:
Druhová rozmanitost: Existuje více než 20 druhů chocholatek, z nichž každý má své unikátní adaptace na různá stanoviště, od tropických pralesů po horské oblasti.
Strava: Přestože jsou býložravci, chocholatky jsou všežravé a jejich potrava zahrnuje listy, ovoce, houby, květiny, a občas dokonce drobné živočichy.
Rychlost a nenápadnost: Jejich jméno „duiker“ pochází z afrikánského slova znamenajícího „potápět se“, což odkazuje na jejich obvyklé chování – při ohrožení rychle mizí v husté vegetaci.
Výskyt:
Chocholatky obývají široké území subsaharské Afriky, od tropických deštných pralesů západní a střední Afriky až po sušší savany a lesnaté oblasti jižní a východní Afriky. Největší diverzita druhů se nachází v Kongu a Gabonu.

Lov chocholatek:
Chocholatky jsou oblíbenou výzvou pro lovce v Africe, zejména pro jejich plachost a nenápadnost. Regulovaný lov probíhá v mnoha afrických zemích, přičemž lovci vyhledávají především jejich jedinečné trofeje (rohy) a kvalitní maso. Lov chocholatek vyžaduje velkou dávku trpělivosti a znalosti jejich chování, protože jejich husté stanoviště z nich dělají náročnou kořist.

Chrutí je období páření u divokých prasat, které nastává jednou ročně, obvykle na přelomu zimy a jara. Během tohoto období samci (kančí) vyhledávají samice, které jsou v říji, a dochází k intenzivnímu páření. Chrutí je charakteristické zvýšenou aktivitou a specifickým chováním samců, kteří často bojují o dominanci a právo pářit se se samicemi.

Samci vydávají výrazné zvuky, které slouží k přitahování samic a k vyjádření jejich dominance vůči ostatním samcům. Samice v říji jsou naopak přitahovány těmito zvuky a pohybují se ve směru samců. Během chrutí je typická zvýšená agresivita mezi samci, kteří se snaží získat přístup k samicím. Tato doba je klíčová pro reprodukci divokých prasat, protože zajišťuje, že pouze nejsilnější a nejdominantnější samci mají příležitost předat své genetické vlastnosti dál.

Chrutí je nejen biologicky důležitým obdobím pro zajištění potomstva, ale také ovlivňuje chování divokých prasat v přírodě, což může být užitečné pro lovce, kteří se v tomto období často setkávají se zvěří. Lovci mohou během chrutí sledovat změny v chování a pohybu divočáků, což jim pomáhá při plánování lovu.

Původ:
Cibetky (Viverridae) jsou malí až středně velcí savci patřící do čeledi cibetkovitých. Jsou původní v tropických a subtropických oblastech Afriky a Asie. Tento různorodý druh zahrnuje více než 30 druhů, přičemž nejznámějšími jsou cibetka africká (Civettictis civetta) a cibetka palmová (Paradoxurus hermaphroditus).

Specifika:
Vzhled: Cibetky mají dlouhá, štíhlá těla, krátké nohy, huňaté ocasy a tvář připomínající lišku či kočku. Jejich srst bývá skvrnitá nebo pruhovaná, což jim pomáhá splynout s okolím.
Velikost: Velikost se liší podle druhu, přičemž dosahují délky těla 40–80 cm a váží 1–15 kg.
Chování: Většina druhů cibetek je noční a samotářská. Jsou vynikající lezci a tráví spoustu času na stromech, ale některé druhy jsou více suchozemské. Jsou všežravci, živí se ovocem, drobnými savci, ptáky, hmyzem a rostlinnou potravou.

Zajímavosti:
Cibetková káva: Jedním z nejznámějších faktů o cibetkách je jejich role při výrobě cibetkové kávy (kopi luwak). Tato vzácná káva se získává ze zrn, která cibetky zkonzumují, částečně stráví a následně vyloučí. Trávicí enzymy mění chuť zrn, což z nich činí vyhledávanou a drahou komoditu.
Cibetový olej: Některé druhy cibetek produkují cibetový olej, látku s výrazným aroma, které se používá v parfumérském průmyslu. Tento olej se tradičně získává šetrným způsobem, ale historicky byl spojen is méně etickými praktikami.
Adaptabilita: Cibetky jsou velmi přizpůsobivé a dokáží přežít v různých prostředích, od hustých pralesů po okraje lidských sídel.
Výskyt:
Cibetky se nacházejí v tropických a subtropických oblastech Afriky a Asie. Žijí v různých stanovištích, od deštných pralesů, savan až po oblasti poblíž lidských sídel. Jejich přítomnost se často pojí s hojností ovocných stromů, které tvoří významnou část jejich potravy.

Lov cibetek:
Lov cibetek je regulován a v některých oblastech povolen jako součást kontroly populace nebo pro získání trofejí. Jejich kůže a olej mají komerční hodnotu, ačkoli v moderních dobách se tyto praktiky nahrazují alternativami. Při lovu cibetek je důležité respektovat místní pravidla a chránit populace před nadměrným lovem. V některých zemích jsou cibetky chovány na farmách pro produkci cibetového oleje nebo kvůli výrobě cibetkové kávy.

Čínská kuše je jednou z nejstarších mechanických střelných zbraní na světě a hrála významnou roli ve vojenské historii Číny. Na rozdíl od evropských kuší se čínské modely vyznačovaly specifickou konstrukcí a mechanismy, které jim dávaly výhody v rychlosti střelby a jednoduchosti použití. Nejznámější variantou byla opakovací kuše (zhuge nu), pojmenovaná po legendárním stratégovi Zhuge Liangovi, i když princip tohoto typu existoval už dříve.  

Čínské kuše měly často horizontálně usazené lučiště a byly vyrobeny ze dřeva, bambusu a kovových částí. Mechanismus natahování byl někdy řešen pomocí pákového systému, což umožňovalo rychlejší střelbu oproti evropským kuším, které vyžadovaly složitější nabíjení. U opakovací verze bylo možné vystřelit několik šípů v rychlém sledu díky zásobníku umístěnému nad vodicí lištou. Tento systém sice snižoval dostřel a přesnost, ale zvyšoval rychlost střelby, což bylo výhodné v boji.  

Při lovu byla čínská kuše ceněná zejména pro svou tichost a sílu, což lovcům umožňovalo úspěšně lovit zvěř, aniž by ji vyplašili hlukem výstřelu, jako je tomu u palných zbraní. Byla používána k lovu menší až středně velké zvěře, jako jsou jeleni, divoká prasata nebo ptáci. U loveckých variant se často používaly různé typy hrotů – ostré na průbojné zásahy a širší, tzv. bodkiny, na způsobení většího zranění.  

Dodnes jsou čínské kuše oblíbené mezi tradičními lovci a historickými nadšenci. Moderní reprodukce často využívají lehčí a odolnější materiály, jako jsou kompozity a slitiny kovů, čímž se zlepšuje jejich výkon a životnost. I když dnes kuše nemají ve vojenském využití praktické uplatnění, v oblasti sportovní střelby a loveckých praktik si stále nacházejí své příznivce.

CZ 550 je kulovnice vyráběná českou zbrojovkou Česká Zbrojovka, známá svou robustností, spolehlivostí a vysokou přesností. Díky klasickému otočnému závěru Mauserova typu je oblíbená mezi tradičními lovci i sportovními střelci. Nabízí širokou škálu ráží, což z ní činí univerzální zbraň vhodnou pro různé druhy lovu – od menší zvěře až po velkou africkou zvěř. Často bývá vybavena stavitelnou spouští, která umožňuje nastavení odporu podle individuálních preferencí střelce. Dřevěná pažba, zpravidla z kvalitního ořechu, zajišťuje nejen elegantní vzhled, ale i pohodlné držení. Model CZ 550 je ceněný pro svou jednoduchou údržbu, odolnost a dlouhou životnost, což z něj dělá ideální volbu pro lovce hledající spolehlivou a cenově dostupnou kulovnici.

Původ:
Damara dik-dik (Madoqua kirkii) je drobná antilopa pocházející z jižní Afriky. Své jméno nese podle regionu Damaraland v Namibii, kde se vyskytuje nejčastěji. Tento plachý a nenápadný druh obývá suché oblasti, křovinaté savany a kamenité kopce.

Specifika:
Vzhled: Dik-dik je jednou z nejmenších antilop, dosahuje výšky pouhých 30–40 cm v kohoutku a váží 4–6 kg. Má jemnou hnědou až šedou srst, výrazné velké oči se nažloutlými prstenci a drobné rohy (pouze u samců).
Chování: Dik-diky žijí v párech na celý život a jsou velmi teritoriální, přičemž si své území značkují sekretem z předekových žláz.
Adaptace: Tento druh dokáže přežít bez přímého zdroje vody – potřebnou tekutinu získává z potravy, jako jsou listy, květiny a plody.

Zajímavosti:
Název "dik-dik": Zvuk, který vydávají při útěku před predátory, připomíná pípání „dik-dik“, odkud pochází jejich jméno.
Maskování: Dik-diky se dokážou velmi dobře maskovat v hustých křovinách a jejich malé rozměry jim umožňují snadno uniknout před predátory.
Dlouhodobé páry: Jsou známé tím, že žijí monogamně, což je mezi antilopami poměrně vzácné.
Výskyt:
Damara dik-dik se vyskytuje v suchých regionech jižní a východní Afriky, zejména v Namibii, Botswaně, Tanzanii a Keni. V Zimbabwe se s ním lze setkat jen zřídka, především v soukromých rezervacích nebo loveckých oblastech v sušších částech země.

Lov dik-dika:
Lov Damara dik-dika je atraktivní pro jeho miniaturní velikost a unikátní trofej v podobě drobných rohů. Lov představuje výzvu, protože tyto antilopy jsou velmi plaché, rychlé a aktivní převážně v časných ranních nebo večerních hodinách. Jejich lov se provádí regulovaně, s důrazem na ochranu populací a jejich životního prostředí.

Původ:
Daněk skvrnitý (Dama dama) pochází z oblasti Středomoří a Malé Asie, odkud se rozšířil do velké části Evropy, Asie a dokonce i na jiné kontinenty. Původně byl omezen na malé regiony, ale díky lidské činnosti a zavedení tohoto druhu do různých zemí je dnes rozšířen po celém světě.

Specifika:
Vzhled: Daněk skvrnitý je středně velká antilopa s jemnou postavou, kterou zdobí charakteristická skvrnitá srst. Během léta má výrazné bílé skvrny na červenohnědém podkladu, zatímco v zimě jeho srst tmavne a skvrny mohou být méně patrné. Samci mají typické lopatovité parohy, které jsou velmi dekorativní a mohou dosáhnout značné velikosti.
Velikost: Daňky dosahují výšky 85–100 cm v kohoutku a váží 30–100 kg, přičemž samci jsou podstatně větší než samice.
Chování: Daněk skvrnitý je společenský druh, který se často pohybuje ve stádech. Během období páření (říje) se samci stávají teritoriálními a bojují mezi sebou o samice, přičemž vydávají charakteristické chraplavé zvuky.

Zajímavosti:
Skvrnitá srst: Skvrny na srsti jsou jedním z nejvýraznějších znaků tohoto druhu a poskytují mu dobré maskování v lesnatých oblastech.
Parohy: Samci mění parohy každý rok. Parohy daňků mají typický lopatovitý tvar, který je odlišuje od ostatních druhů jelenů.
Adaptabilita: Daněk skvrnitý je velmi přizpůsobivý a dokáže přežít v různých prostředích – od lesů a luk po parky a myslivecké revíry.
Výskyt:
Daněk skvrnitý se vyskytuje v různých částech Evropy, Asie, Severní Ameriky, Jižní Afriky, Austrálie a Nového Zélandu. Zavedení tohoto druhu bylo v mnoha zemích úmyslné, aby obohatil místní faunu a stal se populárním druhem pro lov a pozorování. V Evropě se běžně nachází v loveckých revírech a přírodních rezervacích.

Lov daňka skvrnitého:
Lov daňka je oblíben v mnoha zemích kvůli jeho atraktivním parohům a chutnému masu. Jeho lov je často součástí regulace populace, zejména v oblastech, kde by se jeho počet mohl stát překážkou pro místní ekosystém. V chráněných oblastech je však jeho lov zakázán. Stále je to oblíbený cíl trofejového lovu, kde se cení estetické hodnoty jeho parohů.

Původ:
Divočák (Sus scrofa) je jedním z nejrozšířenějších druhů divoce žijících kopytníků na světě. Pochází z Eurasie a severní Afriky, ale jeho areál výskytu se díky introdukci a přirozenému rozšiřování rozšířil na všechny kontinenty kromě Antarktidy. Divok je předchůdcem domácí prasata a patří k velmi přizpůsobivým a inteligentním zvířatům.

Specifika:
Vzhled: Divočák má zavalité tělo pokryté hustou štětinovou srstí, která se mění podle sezóny – v zimě je hustší a tmavší. Barva se pohybuje od šedohnědé po černou. Samci (kance) mají výrazné kly, které rostou během celého života a slouží jako zbraň při obraně a boji.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 90–110 cm v kohoutku a váží od 50 do 200 kg, přičemž samci jsou větší a mohutnější než samice.
Chování: Divočáci jsou převážně noční a zvířata v zájmovém chovu, která se sdružují do menších skupin zvaných stáda. Samci jsou mimo období páření samotářské. Jsou velmi inteligentní, obezřetné a dokáží se rychle adaptovat na různá prostředí.

Zajímavosti:
Kly: Kance mají dolní a horní kly, které jim slouží nejen k boji, ale také k hloubení půdy při hledání potravy. Tyto kly mohou dosahovat délky až 20 cm.
Inteligence: Divočáci patří mezi nejinteligentnější savce. Mají vynikající paměť, schopnost učení a velmi dobře se orientují v prostoru.
Adaptabilita: Divočák dokáže přežít v různých prostředích – od hustých lesů, přes mokřady až po zemědělské oblasti, kde způsobuje značné škody na plodinách.
Výskyt:
Divok se vyskytuje v celé Evropě, Asii a severní Africe. Díky introdukci se usadil také v Severní Americe, Austrálii a na některých ostrovech. V Evropě je běžný zejména v lesních oblastech, kde má dostatek potravy a úkrytů, ale často se přesouvá i do otevřených zemědělských oblastí.

Lov divočáka:
Lov divočáků je velmi populární a zároveň nezbytný pro regulaci jejich četnosti, neboť při přemnožení mohou způsobit vážné škody na zemědělských plodinách a způsobit problémy s ekosystémovou rovnováhou. Lov se provádí individuálně (čekaná) nebo společnými lovkami (nadhánka). Trofejemi jsou zejména kly samců, které jsou vysoce ceněné mezi myslivci. Divočák je také zdrojem kvalitního masa, které je oblíbené pro svoji charakteristickou chuť.

Dohledávka je proces hledání postřelené drobné zvěře, který se provádí za pomoci speciálně vyškoleného psa. Tento postup je důležitý, protože po výstřelu může být zvěř zasažena, ale ne vždy okamžitě usmrcena, což znamená, že je potřeba ji najít co nejrychleji, aby se minimalizovalo její utrpení. Drobné zvěře, jako jsou bažanti, zajíci nebo kachny, bývá často obtížné najít bez pomoci, zejména pokud zvěř unikne po zásahu a schová se v hustém porostu nebo na těžko přístupném místě.

Psí pomoc při dohledávce je neocenitelná, protože psi mají vysoce vyvinutý čich, který jim umožňuje sledovat čerstvé stopy a krevní skvrny, které zvíře zanechává, a tím urychlit hledání. Psi jsou trénováni k tomu, aby identifikovali nejen pachy zraněné zvěře, ale i stopy, které vedou k jejímu úkrytu nebo místu, kde se zastavila. Tento proces může zahrnovat jak vizuální sledování, tak pachové stopy, což psům umožňuje efektivně hledat i ve složitějších podmínkách, jako jsou husté lesy nebo zarostlé oblasti.

Dohledávka je kladeno velký důraz na etiku lovu, protože jejím cílem není pouze nalezení a ulovení zvěře, ale také zajištění, že zvěř bude rychle usmrcena, aby se předešlo jejímu zbytečnému utrpení. Zároveň je tato metoda důležitá pro udržení spravedlivých podmínek pro lov, kdy lovci dbají na to, aby jejich úlovky byly provedeny v souladu s mysliveckými pravidly a etickými zásadami.

Dosled je termín, který označuje proces hledání postřelené spárkaté zvěře, která byla zasažena střelou, ale ještě není mrtvá. Tento postup je nezbytný pro správné dokončení lovu a je prováděn za účelem rychlého a humánního usmrcení zvířete, aby se minimalizovalo jeho utrpení. Dosled se obvykle provádí, když zvěř unikne po zásahu a není okamžitě usmrcena, což může nastat například při neideálním zásahu, kdy zvěř není zasažena fatálně, ale stále se pohybuje.

Při dosledu lovec nebo myslivec využívá nejen vizuální stopy, ale i další prostředky, jako jsou krevní stopy, pachy nebo signály loveckých psů, kteří jsou k dosledu speciálně vyškoleni. Psi, zejména psi určení pro dosled, mají vysoce vyvinutý čich a dokážou efektivně sledovat stopy a pachy, které zvíře zanechává, což pomáhá urychlit hledání postřelené zvěře.

Dosled je kladeno velké důraz na profesionalitu a etiku, protože cílem je zajistit, aby zvěř byla rychle a efektivně nalezena a usmrcena, což brání zbytečnému utrpení zvířete a zajišťuje, že lov je prováděn humánním způsobem. Při dosledu je důležité, aby lovec postupoval trpělivě, s respektem k přírodě a zvěři, a vyhnul se jejímu zbytečnému pronásledování, což by mohlo vést k jejímu zranění nebo prodlouženému utrpení.

Dravá zvěř je myslivecký termín označující masožravé druhy živočichů, které se živí lovem jiné zvěře nebo mršinami. V myslivosti se obvykle rozděluje na dravou pernatou zvěř, kam patří především různé druhy jestřábů, kání, orlů, sokolů a sov, a na dravou srstnatou zvěř, kam se řadí zejména liška, kuna, jezevec, tchoř a v některých oblastech také rys nebo vlk. Dravá zvěř hraje v přírodě důležitou roli, protože pomáhá regulovat populace jiných druhů a udržuje rovnováhu v ekosystému. Zatímco některé druhy, jako jsou sokol nebo orel, jsou chráněné a jejich lov je zakázán, jiné, například liška nebo kuna, jsou v určitých obdobích loveny kvůli regulaci jejich početnosti. Lov dravé zvěře se provádí zejména vábením, norováním se psy nebo pomocí pastí. Myslivci sledují výskyt dravé zvěře v honitbě, protože její přemnožení může negativně ovlivnit stavy drobné zvěře, například zajíců nebo bažantů. Přestože je dravá zvěř někdy vnímána jako konkurent myslivců, její přítomnost je pro zdravý ekosystém nezbytná, protože pomáhá eliminovat slabé a nemocné jedince.

Fauna je souhrn všech živočišných druhů, které žijí na určitém území nebo v konkrétním ekosystému. V myslivosti se tento pojem používá k označení veškeré volně žijící zvěře, která obývá honitbu, a zahrnuje jak lovnou, tak nelovnou zvěř. Složení fauny závisí na klimatických podmínkách, typu krajiny, dostupnosti potravy a dalších faktorech. Myslivci sledují stav a vývoj fauny ve svých honitbách, protože její složení ovlivňuje ekosystémovou rovnováhu a možnosti lovu. Mezi hlavní skupiny zvěře patří spárkatá zvěř, kam patří jelen, srnec nebo prase divoké, dále drobná zvěř jako zajíc, bažant či koroptev a také dravá zvěř, například liška nebo jestřáb. Kromě toho do myslivecké fauny patří i chráněné druhy, jejichž výskyt je důležitým ukazatelem zdravého prostředí. Správná péče o faunu zahrnuje regulaci početních stavů zvěře, ochranu přirozených biotopů a zajištění dostatečných potravních zdrojů, zejména v zimním období. Fauna se v průběhu času mění v důsledku klimatických změn, zásahů člověka do krajiny nebo šíření nepůvodních druhů, což klade na myslivce stále nové nároky při jejím obhospodařování.

Fialka je termín používaný k označení pachové žlázy, která se nachází na hřbetní straně kořene oháňky lišky. Tato žláza produkuje specifický pach, který lišky používají k označování svého teritoria, komunikaci s ostatními členy svého druhu nebo k odstrašení predátorů. Pach z fialky je jedním z mnoha chemických signálů, které lišky v přírodě uvolňují, aby ovlivnily chování ostatních zvířat.

Tato žláza je umístěna v blízkosti kořene oháňky, což je oblast na zadní části těla lišky, kde se nachází zpevněná srst. Pach uvolňovaný z fialky má charakteristický zápach, který může být pro ostatní lišky a některé predátory velmi výrazný. Funkce této žlázy souvisí s etologickými, tedy chováními a sociálními interakcemi lišek, a je důležitá pro komunikaci v jejich sociální struktuře.

Fialka má tedy zásadní význam pro život lišky v přírodě, ať už jde o ochranu jejího území, přitahování partnerů nebo varování před nebezpečím. Tyto pachové signály jsou důležitou součástí ekologické rovnováhy, protože ovlivňují chování lišek a jejich interakce s ostatními zvířaty v jejich okolí.

Grandle je termín, který označuje zub, konkrétně špičák jelena, který byl upraven zlatníky na exkluzivní myslivecký šperk. Tento zub je jedním z typických a vysoce ceněných trofejí, které se používají k vytváření unikátních a ozdobných předmětů. Zpracování grandlu je uměleckým řemeslem, kdy zlatník nebo šperkař upravuje tento přírodní materiál tak, aby získal hodnotu nejen z hlediska přírodního původu, ale i z hlediska estetické a umělecké hodnoty.

Špičáky jelena jsou často silně zakřivené a mají výraznou strukturu, což je činí atraktivními pro použití v špercích. Po zpracování grandlu zlatníkem může vzniknout například náhrdelník, přívěsek, brož nebo jiný šperk, který je vysoce ceněný mezi myslivci, trofejními sběrateli a milovníky přírody. Tento šperk je považován za prestižní a exkluzivní, protože využívá jedinečný přírodní materiál, který je upraven do umělecké podoby.

Grandle je tedy nejen ukázkou umění zpracování přírodního materiálu, ale i symbolem úspěchu a respektu k přírodě a lovu. Představuje spojení mezi mysliveckou tradicí, řemeslným uměním a estetickým vnímáním přírodních krás.

Grónsko, největší ostrov na světě, nabízí jedinečné myslivecké zážitky v drsné, arktické přírodě. S rozsáhlými ledovci, fjordy a tundrou je Grónsko domovem pro různé druhy divoké zvěře, které jsou přizpůsobeny extrémním podmínkám. Přestože myslivost v Grónsku není tak rozšířené jako v jiných zemích, nabízí specifické a nezapomenutelné možnosti pro ty, kteří hledají dobrodružství v jednom z nejizolovanějších míst na Zemi.

Hlavní druhy, které lze lovit v Grónsku, jsou mořská zvířata, jako lachtani, a zvěř jako karibu a polární medvědi. Myslivost v této oblasti je regulována, přičemž se klade důraz na udržitelnost a ochranu přírody. Lov polárních medvědů je přísně kontrolován a vyžaduje speciální povolení, protože tento druh je považován za ohrožený.

Grónské myslivecké aktivity jsou spojeny s tradičními způsoby lovu a životem v severských podmínkách, což dává myslivcům možnost zažít autentický život v jedné z posledních divočin na světě. Kromě lovu se v Grónsku můžete věnovat také rybolovu, pozorování divoké zvěře nebo turismu v unikátní arktické krajině.

Heckler & Koch HK91 je civilní varianta vojenské útočné pušky HK G3, která patří mezi nejznámější německé samonabíjecí pušky druhé poloviny 20. století. Tato zbraň využívá uzamykací mechanismus s válečkovým zpomalovačem závěru, což je spolehlivý systém odvozený z konstrukce německé pušky StG 45. Díky němu je HK91 extrémně odolná vůči nečistotám a spolehlivě funguje i v náročných podmínkách.  

Puška je komorována na silný náboj .308 Winchester (odpovídající vojenskému 7,62×51 mm NATO), který zajišťuje vysokou přesnost i dlouhý účinný dostřel. Mechanismus umožňuje poloautomatickou střelbu, což znamená, že po každém výstřelu se automaticky nabije nový náboj, ale spoušť je nutné zmáčknout znovu pro další výstřel. To ji činí vhodnou nejen pro sportovní střelbu, ale i pro lov.  

Při loveckém využití se HK91 hodí zejména pro lov větší zvěře, jako jsou jeleni, divoká prasata nebo dokonce medvědi. Síla náboje .308 Winchester zajišťuje dostatečný ranivý účinek, zatímco přesná konstrukce hlavně umožňuje přesné zásahy na dlouhou vzdálenost. Díky robustní konstrukci a možnosti montáže optiky je tato puška oblíbená mezi lovci, kteří vyžadují spolehlivou zbraň s vojenskými kořeny. I přes svou váhu a robustnost je stále poměrně ergonomická a dobře ovladatelná, což přispívá k její popularitě nejen mezi lovci, ale i mezi sportovními střelci.

Honitba je pozemek nebo území, na kterém je povoleno vykonávat právo myslivosti, tedy lovit zvěř a provádět činnosti související s ochranou zvěře a přírody. Honitba může zahrnovat různé pozemky, které mohou patřit různým vlastníkům. V takovém případě je myslivecký právo vykonáváno na základě dohod mezi těmito vlastníky, nebo mohou být pozemky spravovány mysliveckými spolky či jinými organizacemi, které mají na starost myslivecké hospodaření.

Pozemky, na kterých není myslivost povolena, se označují jako nehonební. Tyto pozemky jsou vyňaty z možnosti lovu a jiných mysliveckých aktivit. Naproti tomu honitby mohou mít různou velikost a členitost, a to jak v přírodních, tak v kulturních krajinách. Pokud honitby sousedí s městskými nebo vesnickými pozemky, obvykle končí na začátku zastavěných ploch, intravilánu, což znamená, že lovci nemohou lovit ve městských nebo obydlených oblastech, kde by mohla být ohrožena bezpečnost lidí nebo majetku.

Honitby jsou důležitým nástrojem pro regulaci lovu, ochranu zvěře a správu přírodních zdrojů. Kromě toho mají honitby i ekonomický a kulturní význam, protože umožňují organizování lovů, výstavy trofejí a podporují místní komunity prostřednictvím nájmů a turistického ruchu.

Původ:
Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) patří mezi největší suchozemské savce na světě. Pochází z Afriky, kde obývá řeky, jezera a bažiny. Přestože jeho populace v minulosti pokrývala většinu kontinentu, dnes je výskyt hrocha omezený zejména na subsaharskou Afriku.

Specifika:
Vzhled: Hroch má mohutné tělo, krátké nohy a širokou hlavu. Jeho hladká, tmavě hnědá kůže je velmi citlivá na sluneční záření, proto se často zdržuje ve vodě. Má velké tlamy s výraznými tesáky, které mohou dosahovat až 50 cm.
Velikost: Hroši dosahují délky těla 3,5–4,5 m, kohoutkové výšky přibližně 1,5 ma váží od 1 500 do 3 200 kg, přičemž samci jsou větší než samice.
Chování: Hroši jsou zvířata v zájmovém chovu, která žijí ve skupinách nazývaných stáda, vedených dominantním samcem. Většinu dne tráví ve vodě, kde se ochlazují a chrání před sluncem, zatímco v noci vycházejí na břeh, aby se pásly na trávě.

Zajímavosti:
Voda jako domov: Hroši mohou vydržet pod vodou až 5 minut na jedno nadechnutí. Jejich oči, uši a nozdry jsou umístěny vysoko na hlavě, což jim umožňuje zůstat částečně ponořené a zároveň sledovat okolí.
Agresivita: Hroši jsou jedny z nejnebezpečnějších zvířat v Africe. I když jsou býložravci, chrání své území velmi agresivně, zvláště pokud se cítí ohrožené.
Tesáky: Jejich mohutné tesáky nejsou určeny ke konzumaci potravy, ale k obraně a soubojům mezi samci.
Výskyt:
Hroši se nacházejí v subsaharské Africe, zejména v oblastech s dostatkem sladké vody, jako jsou řeky, jezera a bažiny. Největší populace žijí v povodích řeky Nil, Zambezi a Kongo. V některých oblastech se jejich výskyt vlivem lovu a ztráty stanovišť snižuje.

Lov hrocha:
Hroši jsou oblíbenou trofejí mezi lovci, ale jejich lov je přísně regulován a povolen pouze v určitých oblastech Afriky. Hroší zubovina je ceněna pro svou kvalitu, podobnou slonovině, a jejich kůže se využívá k výrobě různých produktů. Lov hrochů vyžaduje velkou opatrnost a zkušenost, protože jejich agresivita a velikost z nich činí náročného protivníka.

Hromadná střela je souhrnný název pro stanovené množství broků stejné velikosti, které jsou obsaženy v brokovnicovém náboji. Při výstřelu se broky rozptýlí a zasáhnou cíl na větší ploše, což zvyšuje pravděpodobnost zásahu pohyblivého cíle, například drobné zvěře nebo letících ptáků. Velikost broků se volí podle druhu lovené zvěře – menší broky se používají na kachny, bažanty a holuby, zatímco větší broky jsou určeny pro zajíce nebo lišky. Hromadná střela je účinná na kratší vzdálenosti, obvykle do 35 metrů, protože s rostoucí vzdáleností se broky rozptylují a jejich energie klesá. Různé typy brokových nábojů mají odlišné uspořádání a hustotu broků, což ovlivňuje účinnost střelby. Při lovu se používají olověné nebo ocelové broky, přičemž v některých oblastech je olovo zakázané kvůli ochraně přírody. Správná volba hromadné střely je důležitá pro bezpečný a etický lov, aby bylo dosaženo rychlého a šetrného usmrcení zvěře. Brokovnice s hromadnou střelou se uplatňují zejména při lovech drobné zvěře, společných honech a sportovní střelbě na asfaltové terče.

Hubertka je termín používaný k označení malé kůstky, která se nachází v srdci spárkaté zvěře, s výjimkou divočáků. Tato kůstka je součástí srdečního systému a je považována za jednu z charakteristických anatomických zvláštností některých druhů spárkaté zvěře, jako jsou jeleni, daňci, srnci a další. Hubertka je malý, tvrdý útvar, který se nachází uvnitř srdce a má specifickou funkci v rámci tělesného systému zvířete.

Tento termín má i symbolický význam v myslivecké tradici. V některých případech se Hubertka stává součástí mysliveckých rituálů a po úspěšném lovu je považována za zajímavý a ceněný úlovek, který si myslivci někdy uchovávají jako památku na lov. Kůstka je někdy součástí loveckých tradic a může být přetvořena do různých symbolických předmětů nebo šperků, které jsou v myslivecké komunitě ceněny.

Výjimka u černé zvěře (divočáků) je daná tím, že divočáci tuto kůstku nemají, což činí jejich anatomii odlišnou od ostatních spárkatých zvířat. Huberta tedy patří mezi menší, ale zajímavé anatomické rysy, které se často stávají součástí myslivecké kultury a tradic.

Původ:
Hyena hnědá (Parahyaena brunnea), známá také jako hyena kapská, je menší a méně známý druh hyeny. Pochází z jižní Afriky, kde obývá suché a skalnaté oblasti, pouště a polopouště, včetně pouště Kalahari a Namib. Je to převážně samotářský druh s výraznými adaptacemi na život v drsných podmínkách.

Specifika:
Vzhled: Hyena hnědá má štíhlé tělo, dlouhou zacuchanou srst hnědé barvy a delší ocas s tmavými třásněmi na konci. Na předních nohách má výrazné pruhy, které jí dodávají charakteristický vzhled. Je menší než hyena skvrnitá a má kratší, zaoblené uši.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 70–80 cm v kohoutku a váží 40–55 kg, přičemž samci a samice jsou přibližně stejně velké.
Chování: Hyena hnědá je převážně noční tvor, který je známý svou schopností ujet velké vzdálenosti při hledání potravy. Žije v menších rodinných skupinách, ale při lovu a hledání potravy je většinou samotářská. Je méně agresivní než její příbuzná hyena skvrnitá.

Zajímavosti:
Mrchožrout: Hyena hnědá se specializuje na konzumaci zbytků po jiných predátorech, ale dokáže ulovit i menší kořist, jako jsou zajíci, hlodavci či ptáci.
Komunikace: Používá zvuky, pachové stopy a tělesné postoje ke komunikaci se svou skupinou. Její "smích" není tak výrazný jako u hyeny skvrnité, ale stále má široké spektrum vokalizací.
Pouštní specialistka: Hyena hnědá dokáže přežít v extrémně suchých podmínkách, kde často získává vodu z potravy, kterou zkonzumuje.
Výskyt:
Hyena hnědá se vyskytuje zejména v jižní Africe, včetně Namibie, Botswany, Jihoafrické republiky a Zimbabwe. Preferuje suché oblasti, pouště, savany a skalnaté terény, kde má dostatek úkrytů a zdrojů potravy. Ve srovnání s hyenou skvrnitou je její areál výskytu menší a méně početný.

Lov hyeny hnědé:
Hyena hnědá není běžným cílem lovců, protože má menší trofejní hodnotu v porovnání s jinými africkými predátory. Lov je povolen pouze v některých oblastech Afriky a obvykle slouží k regulaci populace nebo ochraně hospodářských zvířat. Jejich přítomnost v přírodě má význam pro ekosystém, protože plní důležitou roli při čištění prostředí od zbytků kořisti a mršin.

Původ:
Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) je jedním z největších a nejznámějších druhů hyen. Pochází z Afriky, kde se vyskytuje na rozsáhlých savanách, stepích a polopouštích subsaharské oblasti. Je velmi přizpůsobivá a dokáže obývat různé stanoviště včetně suchých savan i horských oblastí.

Specifika:
Vzhled: Hyena skvrnitá má zavalité tělo, silné čelisti a výrazné skvrny na krátké srsti, které jsou jedinečné pro každého jedince. Má velké zaoblené uši, robustní nohy a krátký ocas. Samice jsou větší a mohutnější než samci, což je v živočišné říši poměrně neobvyklé.
Velikost: Hyeny dosahují výšky 70–90 cm v kohoutku a váží 50–90 kg, přičemž největší jedinci pocházejí z východní Afriky.
Chování: Hyena skvrnitá je sociální zvíře, které žije ve velkých klanech vedených dominantní samicí. Jsou známé svou spoluprací při lovu a teritoriálním chování. Hyeny komunikují přes zvukové signály, pachy a tělesné postoje. Jejich známý „smích“ je vlastně zvukový projev používaný při sociálních interakcích.

Zajímavosti:
Silné čelisti: Hyena skvrnitá má jedny z nejsilnějších čelistí mezi savci, schopné rozdrtit i kosti velkých zvířat, což jí umožňuje využít celý úlovek beze zbytků.
Matriarchát: Hyeny mají unikátní sociální struktury, kde dominují samice. Samice jsou nejen větší, ale také agresivnější a kontrolují klany.
Efektivní lovci: Přestože jsou často považovány za mrchožroutů, hyeny skvrnité jsou schopny samostatně ulovit velkou kořist, jako jsou zebry, pakoně nebo antilopy.
Výskyt:
Hyena skvrnitá se nachází v subsaharské Africe, kde obývá savany, křovinaté oblasti a suché stepi. Největší koncentrace těchto predátorů se nachází ve východní a jižní Africe, zejména v Serengeti a Krugerově národním parku. Jsou velmi adaptabilní a dokáží žít v oblastech, kde se nachází dostatek potravy.

Lov hyeny skvrnité:
Hyena skvrnitá není běžně lovena pro trofeje, ale v některých afrických zemích může být cílený lov povolen jako součást regulace populace. Jejich lov je však náročný, neboť jsou velmi obezřetné a aktivní zejména v noci. Hyeny jsou často považovány za důležité členy ekosystému, protože přispívají k udržování čistoty prostředí tím, že konzumují zbytky po jiných predátorech. V některých kulturách jsou považovány za symbol odvahy a vytrvalosti.

Původ:
Impala (Aepyceros melampus) je středně velký antilopovitý druh, který se vyskytuje v subsaharské Africe. Impaly jsou velmi přizpůsobivé a lze je nalézt v různých typech prostředí, od savan po lesy. V Zimbabwe jsou častým druhem antilopy, zejména v národních parcích, jako jsou Hwange a Mana Pools.

Specifika:
Vzhled: Impaly jsou štíhlá, elegantní zvířata s charakteristickými větvenými rohy (která mají jen samci). Jejich srst je krátká, hnědá až načervenalá, s bílým bříškem a výraznými bílými pásy na bocích.
Velikost: Impaly dosahují výšky 75–95 cm v kohoutku a váží 40–80 kg. Samci jsou větší a mají delší a silnější rohy.
Rohy: Samci mají krásně zoubkované rohy, které slouží k boji o dominantní postavení ve stádě. Samice rohy nemají.

Zajímavosti:
Sociální chování: Impaly žijí ve skupinách, které mohou číst až 100 jedinců, přičemž samci a samice obvykle žijí odděleně, až do období páření.
Rychlost a obratnost: Impaly jsou velmi rychlé a obratné, dokáží běžet až 80 km/ha před predátory se často zachraňují skoky, které je dokážou najednou dostat do bezpečí.
Vysoká vytrvalost: Tento druh je schopen přežít iv méně úrodných oblastech a dokáže se přizpůsobit různým typům terénu.
Výskyt:
Impaly jsou široce rozšířeny po subsaharské Africe a lze je nalézt v různých ekosystémech, jako jsou savany, mokřady a lesy. V Zimbabwe jsou běžné v národních parcích a jsou často vidět v blízkosti vodních zdrojů.

Lov impaly:
Lov impaly je oblíbený v safari, protože je to krásné, rychlé zvíře a je výzvou, kterou představuje její obratnost a skoky. Impaly jsou také ceněnější kvůli svým rohům, které jsou využívány jako trofeje. Lov probíhá většinou v období sucha, kdy se tato zvířata shromažďují v blízkosti vodních zdrojů.

Inkrementální koeficient je ukazatel, který vyjadřuje předpokládaný relativní přírůstek populací určitého druhu zvěře na 1000 hektarů honiteb, přičemž tento koeficient zohledňuje i ztráty zvěře, které mohou být způsobeny různými faktory, jako jsou lov, predace, nemoc nebo úhyn. Tento koeficient slouží jako nástroj pro predikci růstu nebo poklesu populace zvěře v dané oblasti a pomáhá mysliveckým odborníkům, ekologům a správcům honiteb v plánování udržitelného hospodaření s přírodními zdroji.

Výpočet inkrementálního koeficientu zahrnuje analýzu aktuálního stavu populace daného druhu zvěře, přičemž se zohledňuje nejen přirozený přírůstek (například rozmnožování), ale také faktory, které mohou negativně ovlivnit populaci, jako je ztráta životního prostředí, predace, nemoci nebo lidský zásah (například lov). Koeficient tedy poskytuje predikci, jak rychle nebo pomalu se daný druh zvěře bude v dané oblasti rozmnožovat a jaká je jeho schopnost regenerace v případě ztrát.

Inkrementální koeficient je užitečným nástrojem pro správce honiteb, protože umožňuje efektivně plánovat regulaci lovu, stanovení kvót a monitorování zdraví populací zvěře. Příliš vysoký inkrementální koeficient může naznačovat, že populace druhu roste příliš rychle, což může vést k přemnožení a následnému poškození ekosystému nebo zemědělských plodin. Naopak příliš nízký koeficient může ukazovat na problémy v populaci, jako je nadměrný úhyn, nemoc nebo degradace životního prostředí.

Tento ukazatel tedy pomáhá udržovat rovnováhu mezi ochranou zvěře a správou přírodních zdrojů, což je zásadní pro dlouhodobě udržitelné a odpovědné myslivecké hospodaření.

Jakostní třída honitby, také nazývaná bonita honitby, je označení pro úroveň kvality honitby, která je určena na základě dostupného živobytí a podmínek stanoviště pro určitý druh zvěře. Tato třída se stanovuje podle různých faktorů, které ovlivňují schopnost daného území podporovat růst a přežití zvířat. Bonita honitby zahrnuje faktory jako kvalita vegetace, dostupnost potravy, voda, klimatické podmínky a další environmentální faktory, které jsou klíčové pro optimální rozvoj a rozmnožování zvěře.

Vysoká jakostní třída honitby znamená, že území je schopné podporovat zdravé a silné populace zvěře, což vede k lepším podmínkám pro lovce, protože zvěř bude mít vyšší genetickou kvalitu a lepší šance na přežití. Naopak nižší jakostní třída honitby může znamenat, že dané území má omezené možnosti pro zajištění potřebných podmínek pro přežití zvířat, což může vést k nižší kvalitě trofejí a nižší hustotě populace zvěře.

Bonita honitby je tedy důležitým ukazatelem pro efektivní a udržitelný lov, protože pomáhá určit, jaká zvěř může být v dané oblasti úspěšně chována a lovena. Kromě toho se také využívá pro rozhodování o managementu zvěře, jako je regulace počtu jedinců nebo zajištění vhodných podmínek pro reprodukci.

Jednostranně korunovaný jelen je jelen, který má pouze na jednom parožním kmenu vyvinutou korunu, zatímco druhý kmen je buď bez koruny, nebo je zakrnělý. Tento stav může být způsoben genetickou vadou, nerovnoměrným růstem paroží, poraněním během vývoje nebo nedostatkem výživy v klíčových fázích růstu. Koruna se obvykle nachází na silnějším a lépe vyvinutém parožním kmenu, zatímco druhý může být slabší nebo méně rozvětvený. Myslivci jednostranně korunované jeleny často označují jako nepravidelné nebo vady na chovu, zejména pokud se tento znak objevuje opakovaně v populaci. V některých případech může být takový jelen považován za vhodného k selektivnímu odstřelu, aby se zabránilo přenosu nevyhovujících genetických znaků na další generace. Při hodnocení trofejí není jednostranná koruna považována za ideální a může snižovat celkovou hodnotu paroží. Tento znak se vyskytuje u jelení zvěře v různých věkových kategoriích, přičemž u mladších kusů může jít o přechodný stav, zatímco u starších jedinců se obvykle jedná o trvalou vadu.

Jednuška je jednoduchá palná zbraň, která se vyznačuje tím, že má pouze jednu hlaveň a je schopná vystřelit pouze jeden náboj, než je nutné ji znovu nabít. Tento typ zbraně se používá především mezi začínajícími střelci, sportovními střelci a lovci, kteří hledají lehkou, spolehlivou a nenáročnou zbraň. Jednušky mohou být jak kulové (střílející jednotnou střelu), tak brokové (používané na drobnou zvěř).  

Mechanismus jednušek je obvykle velmi jednoduchý – většinou se jedná o zlamovací systém, kde se hlaveň vyklopí, vloží se náboj a po uzavření je zbraň připravena ke střelbě. Spoušťový mechanismus bývá buď přímý, nebo s vnějším kohoutem, který je třeba manuálně natáhnout. Tento minimalistický design znamená, že jedna rána je vše, co má střelec k dispozici, což vyžaduje pečlivé zamíření a promyšlenou střelbu.  

Při lovu se jednušky používají hlavně na menší až střední zvěř, v závislosti na kalibru. Kulové jednušky se běžně využívají k lovu srnčí zvěře nebo lišek, zatímco brokové modely jsou populární pro lov ptactva, zajíců nebo drobné škodné. Výhodou těchto zbraní je jejich nízká hmotnost, snadná údržba a spolehlivost – díky absenci složitých mechanismů mají jednušky minimální poruchovost.  

Ačkoli se mohou zdát zastaralé ve srovnání s moderními opakovacími nebo samonabíjecími zbraněmi, jednušky mají stále své místo v lovecké komunitě. Jsou ideální pro lovce, kteří upřednostňují jednoduchost, preciznost a tradiční pojetí lovu, kde je každý výstřel třeba pečlivě zvážit.

Původ:
Jelen karpatský (Cervus elaphus montanus) je poddruhem jelena evropského, který se vyskytuje v Karpatech. Tento poddruh se nachází zejména v horských oblastech Slovenska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Maďarska, kde tvoří významnou součást místní fauny. Je velmi rozšířen v národních parcích a chráněných územích, která jsou ideálním prostředím pro jeho život.

Specifika:
Vzhled: Jelen karpatský má podobný vzhled jako jiné poddruhy jelenu evropského, ale jeho tělo je robustnější, což je adaptace na drsnější horské podmínky. Srst je světle hnědá až tmavě hnědá, přičemž samci mají velmi rozvětvené a robustní parohy, které mohou dosáhnout délky 90–100 cm.
Velikost: Samci tohoto poddruhu dosahují výšky 120–130 cm v kohoutku a váhy 250–350 kg. Samice jsou menší, váží kolem 150–250 kg.
Chování: Tento druh je převážně samotářský, ale v zimě vytváří stáda. Samci jsou velmi teritoriální, zejména během období páření na podzim, kdy bojují o právo na samice. Jelen karpatský je plachý a pohybuje se převážně v lesnatých, horských oblastech.

Zajímavosti:
Parohy: Parohy samců jsou velmi mohutné a vyvinuté, což je charakteristické pro tento poddruh. Ročně se obnovují, přičemž samci bojují o dominanci a právo na samice.
Přizpůsobení na hory: Jelen karpatský je adaptován na život v horských a lesnatých oblastech, kde je chladnější počasí. Je schopen přežít iv těžkých zimních podmínkách a vyhýbá se drsným podmínkám nižších území.
Výživa: Tento druh se živí různými druhy rostlin, trávami, kůrou a ovocem, které rostou v horských oblastech. Zvláště v zimě, kdy je k dispozici méně potravy, se jeho strava zaměřuje na kůru a větvičky stromů.
Výskyt:
Jelen karpatský se nachází především v Karpatech, v pohořích jako Vysoké Tatry, Bieszczady a Karpaty na Ukrajině. Tyto oblasti poskytují ideální podmínky pro jeho přežití, protože jsou bohaté na lesy a zajišťují úkryt před predátory. V některých oblastech je tento druh chráněn, a to zejména v národních parcích a přírodních rezervacích.

Lov jelena karpatského:
Lov jelena karpatského je regulován. V některých oblastech se provádí lov pro trofeje, přičemž existují přísná pravidla pro lov, aby se zachovala udržitelná populace. V chráněných oblastech je jeho lov zcela zakázán, aby se ochránily místní ekosystémy a zajistila stabilita jeho populace.

Původ:
Jelen rus timorský (Rusa timorensis), známý také jako timorský jelen nebo jelen ruský, pochází z oblasti jihovýchodní Asie, konkrétně z ostrova Timor, který leží mezi Indonésií a Východním Timorem. Tento druh byl zaveden také do některých dalších oblastí, včetně Mauritia, kde se stal populárním a úspěšně se přizpůsobil místním podmínkám.

Specifika:
Vzhled: Timorský jelen je menší než evropský jelen, s elegantním, štíhlým tělem a krátkou srstí, která je převážně hnědá až šedá, přičemž samci mají menší, méně rozvětvené parohy v porovnání s jinými druhy. Parohy jsou obvykle jednoduché, s jedním nebo dvěma hlavními rameny.
Velikost: Samci dosahují výšky 90–110 cm v kohoutku a váží 50–90 kg. Samice jsou menší a lehčí.
Chování: Jelen ruský tymorský je spíše samotářský nebo pobývá v malých skupinách, které se tvoří zejména během období páření. Tento druh je velmi plachý, preferuje lesnaté oblasti a úkryty v hustých porostech, kde se může vyhnout predátorům.

Zajímavosti:
Adaptace na tropické podmínky: Timorský jelen je jedním z mála druhů jelenů, které se přizpůsobily tropickému podnebí. Je schopen žít v horkých, vlhkých podmínkách a vyhýbat se tropickým bouřím a suchu.
Velmi plachý: Tento druh je velmi plachý a bázlivý, často se pohybuje v noci nebo při svítání, aby se vyhnul predátorům.
Potrava: Jelen ruský tymorský se živí převážně trávami, listy, kůrou a plody, které jsou běžné v jeho přirozeném prostředí.
Výskyt:
Tento druh se původně vyskytoval na ostrově Timor, ale byl zaveden i do jiných oblastí, včetně Mauricia, kde se adaptoval na místní podmínky. Na Mauritiu se vyskytuje v přírodních rezervacích a lesnatých oblastech, kde se jeho populace úspěšně udržuje. V přírodě je tento druh většinou omezen na tropické a subtropické lesy, které poskytují dostatek potravy a úkrytů před predátory.

Lov timořského jelena:
Na Mauritiu a v některých dalších oblastech je tento druh loven pro své maso a kůži, ale jeho populace je většinou regulována a chráněna v národních parcích. Vzhledem k tomu, že se jedná o zavedený druh, může být v některých případech regulován i kvůli ovládání ekologických rovnováh na těchto ostrovech. Jeho populace se udržuje prostřednictvím řízeného lovu, ale zároveň usiluje o zachování jeho přítomnosti v přírodních rezervacích.

Původ: Jelen sika (Cervus nippon) pochází z Asie, konkrétně z Japonska, Koreje, Číny a částí Ruska. Jeho jméno „sika“ pochází z japonského slova „shika“, což znamená jelen. Do Evropy byl dovezen v 19. století, zejména pro účely myslivosti a chovu v oborách. Z některých obor se však rozšířil do volné přírody.

Velikost a vzhled: Je menší než evropský jelen lesní (Cervus elaphus). Má štíhlejší tělo, kratší končetiny a jeho zbarvení se mění podle ročního období. V létě má typické rezavě hnědé zbarvení s bílými skvrnami, které v zimě často mizí a srst nabývá tmavší, šedohnědé odstíny.
Parohy: Samci mají štíhlé, elegantní parohy, které nejsou tak mohutné jako u evropského jelena. Počet větví na paroží je menší, obvykle 4 až 8.
Povaha: Jelen sika je velmi opatrný, rychlý a vynikající skokan. Na rozdíl od jiných druhů jelenů se dokáže lépe přizpůsobit různým klimatickým podmínkám.
Zvukové projevy: Jelen sika je známý svými charakteristickými zvuky – od pískání až po hlasitá štěkavá volání, která mohou připomínat psy.
Adaptabilita: Dokáže přežít v různých prostředích, od lesů po bažiny. Je velmi odolný vůči chladu, což mu umožnilo rozšířit se do mnoha oblastí.
Škodlivý hybridismus: V některých částech Evropy se kříží s jelenem lesním, což vede k genetickému snižování čistých populací obou druhů.
Rozšíření: Jelen sika byl uměle introdukován ve střední Evropě, zejména v České republice, Rakousku, Německu a částech Slovenska. Největší populace se nacházejí v Česku, kde se v některých oblastech považuje za škůdce kvůli nižšímu počtu přirozených predátorů a jeho schopnosti ničit lesní porosty.
Oblíbené stanoviště: Preferuje smíšené lesy s dostatkem krytu a vody. V Česku je rozšířen v pohořích, jako jsou Krkonoše nebo Šumava.
Ochrana a regulace: Vzhledem k jeho rychlému šíření a škodám na vegetaci jsou populace jelena sika ve střední Evropě často regulovány lovem.

Kainismus je jev, při kterém silnější mládě zabíjí a někdy i pojídá svého slabšího sourozence. Tento fenomén se vyskytuje především u dravců, jako jsou orli, káně, sokoli nebo sovy, ale lze ho pozorovat i u některých savců. Nejčastěji k němu dochází v hnízdech, kde se mláďata líhnou s odstupem několika dní, což vede k velikostním rozdílům. Silnější mládě často získává více potravy od rodičů a v období nedostatku začne agresivně napadat slabšího sourozence, kterého může vytlačit z hnízda nebo přímo zabít. Tento mechanismus zajišťuje přežití nejsilnějšího jedince v podmínkách, kdy by rodiče nebyli schopni uživit více mláďat. U některých druhů je kainismus téměř pravidlem, zatímco u jiných se objevuje jen při extrémním nedostatku potravy. Myslivci a ornitologové tento jev sledují při monitorování populací dravců, protože ovlivňuje jejich početní stavy. Přestože se kainismus může zdát krutý, jedná se o přirozený selekční proces, který zvyšuje šance na přežití druhu v náročném prostředí.

Kaliště je místo, kde divoká prasata pravidelně vyhledávají bahenní lázně, což jsou bahnité nebo mokřadní oblasti, kde se zvěř pohybuje a ponořuje do bahna. Tato místa slouží prasatům k několika důležitým účelům. Především jim bahno poskytuje úlevu od parazitů, jako jsou klíčci a další vnější paraziti, které se usazují na jejich kůži. Koupání v bahně je také způsob, jak si divoká prasata regulují tělesnou teplotu, zejména v horkých letních měsících, kdy bahno působí jako přirozený chladicí prostředek.

Kaliště mají pro divoká prasata i sociální a ekologickou funkci. Tato místa jsou často používána i jako úkryt, protože bahno a mokřady poskytují zvěři ochranu před predátory a umožňují jim skrýt se ve chvílích nebezpečí. Zvířata si také vytvářejí pravidelné trasy k těmto oblastem, které se stávají pro ně důležitým bodem v rámci jejich teritorium.

Pro lovce a myslivce může být znalost lokalizace kališť užitečná, protože tato místa přitahují zvěř, což je může učinit snáze pozorovatelnými během lovu. Kaliště jsou také užitečná pro studium chování a zdraví divokých prasat, protože zde mohou lovci nebo ekologové monitorovat přítomnost zvířat a jejich interakce s prostředím.

Původ:
Kamzík alpský (Rupicapra rupicapra) je charakteristickým symbolem horských oblastí Evropy. Původně obýval především alpský region, ale dnes se vyskytuje iv jiných horských pásmech, jako jsou Karpaty, Tatry či Balkánská pohoří. Jeho předkové se vyvinuli v Evropě již v období pleistocénu a dokonale se přizpůsobili životu ve vysokých nadmořských výškách.

Specifika:
Velikost a vzhled: Kamzík má štíhlé tělo, které mu umožňuje pohyb po strmých svazích a skalnatých terénech. Jeho srst je v létě krátká a červenohnědá, zatímco v zimě je hustší a tmavší, aby jej chránila před chladem.
Parůžky: Obě pohlaví mají parůžky, které jsou štíhlé, mírně zahnuté dozadu a vytvářejí typické „háčky“. Parůžky dorůstají během celého života a u samců jsou obvykle masivnější.
Adaptabilita: Kamzíky jsou mistry rovnováhy a pohybu v náročném terénu. Díky silným nohám a ostrým drápům dokáží bezpečně zdolávat strmé svahy a útesy.

Zajímavosti:
Pohyb: Kamzík dokáže skákat až 2 metry do výšky a 6 metrů do dálky! Jeho pohyb po skalách připomíná akrobata.
Sociální chování: Kamzíky žijí ve skupinách, které tvoří samice, mláďata a mladé jedince. Samci jsou většinou samotáři a ke skupinám se připojují během říje.
Zrak: Mají mimořádně dobrý zrak - dokáží zpozorovat pohyb predátora na vzdálenost až 1 kilometru.
Výskyt ve střední Evropě:

Rozšíření: Kamzík alpský se ve střední Evropě přirozeně vyskytuje v Alpách a Tatrách. Ve slovenských Tatrách žije poddruh kamzík vrchovský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica), který je endemický a považován za národní přírodní bohatství.
Oblíbené stanoviště: Kamzíky preferují horské oblasti nad hranicí lesa, kde nacházejí úkryt i potravu. Během léta pobývají ve vyšších nadmořských výškách, ale v zimě sestupují níže.
Ochrana: V Tatrách je kamzík přísně chráněn, protože jeho populace je poměrně malá. V Alpách je populace stabilnější a kamzík se často loví jako trofejní zvěř.

Kančí kly jsou charakteristické špičáky v čelisti divočáka, které jsou vysoce ceněny jako lovecká trofej. U divočáka se nacházejí dva páry těchto zubů, přičemž horní kly jsou umístěny v horní čelisti a spodní kly ve spodní čelisti. Tyto kly jsou silné a ostře zahnuté, a jsou jedním z nejvýraznějších znaků divočáka. Kly samců jsou obvykle větší a mohutnější než kly samic a jsou považovány za významný ukazatel věku a vitality zvířete. V průběhu života divočáka kly rostou a mohou dosáhnout značné délky, což často činí z této trofeje oblíbený cíl lovců.

Kančí kly mají nejen funkci při lovu a obraně, ale také důležitou roli v sociálních interakcích mezi divočáky, zejména při soubojích mezi samci o dominanci nebo samice. Kly mohou sloužit k vyřizování konfliktů a vytváření hierarchie v rámci stáda. V loveckých kruzích jsou kančí kly velmi ceněny, a to nejen pro jejich velikost a tvar, ale i pro jejich význam jako symbol síly a zdraví zvířete. Trofeje s velkými, silně zakřivenými kly bývají považovány za výjimečné a mohou dosahovat vysoké hodnoty na loveckých výstavách nebo soutěžích. Lovci, kteří získají kančí kly, často považují tuto trofej za vrchol svého lovu, protože pro jejich získání je často třeba značná dovednost, trpělivost a zkušenosti.

Kanec je označení pro samce divokého prasete (Sus scrofa). Jde o silné, inteligentní a odolné zvíře, které obývá lesy, houštiny i zemědělské oblasti. Kanec je velmi opatrný a díky svému instinktu a dobrému čichu se dokáže vyhnout nebezpečí. Je známý svou bojovností a odvahou, což z něj činí jednoho z nejrespektovanějších zástupců myslivecké zvěře.

Vzhled a chování:

Kanec je mohutnější než bachyně (samice) a má výraznější hřívu z delších štětin na hřbetě. Dorůstá délky až 180 cm a může vážit i přes 150 kg. Nejcharakterističtějším znakem jsou klektáky a páráky – silné zahnuté zuby, které slouží k boji i obraně.

Kanci jsou samotáři, zatímco bachyně a selata žijí v tlupách. Aktivní jsou hlavně za soumraku a v noci. Jsou všežravci – živí se kořínky, žaludy, hmyzem, hlodavci i mršinami.

Lov kance:

Lov kance patří k vrcholným mysliveckým zážitkům, protože je to inteligentní a nebezpečné zvíře. Nejčastější způsoby lovu jsou:

• Čekaná – myslivec vyčkává na posedu u krmeliště nebo stezky.
• Šoulačka – tichý postup lesem, kdy se myslivec snaží přiblížit ke kanci.
• Společné lovy (naháňky, nátlačky) – více myslivců a psovodů žene černou zvěř ke střelcům.

Nebezpečí při lovu:

Zraněný kanec může být extrémně nebezpečný – při útoku dokáže vážně zranit psa i člověka. Používají se proto výkonné kulovnice (např. ráže .308 Win, 9,3×62 mm) a často se loví s loveckými psy, kteří zvěř staví a odvádějí její pozornost.

Kanec je v myslivosti vysoce ceněná trofejní zvěř – klektáky a páráky se preparují jako památka na úspěšný lov.

Kaňkování je období páření u některých druhů šelem, konkrétně u kun a lišek. Toto období obvykle nastává na přelomu zimy a jara, kdy samci vyhledávají samice, které jsou v říji, a dochází k páření. Kaňkování je charakteristické zvýšenou aktivitou a změnami v chování jak samců, tak samic. Samci vydávají specifické zvuky a značkují své teritorium, aby přilákali samice a odradili ostatní samce, kteří by mohli být konkurencí.

U lišek a kun je kaňkování obdobím, kdy se samci chovají agresivněji a jsou více vidět, jak se pohybují po svých teritoriích, často v noci. Tento jev je velmi důležitý pro reprodukci těchto druhů, protože zajišťuje předání jejich genetických vlastností. Po páření se samice obvykle uchylují do úkrytů, kde rodí a vychovávají mláďata.

Kaňkování má také sociální význam, protože během tohoto období se vytváří a upevňují teritoriální hranice mezi jednotlivými jedinci nebo skupinami těchto šelem. Z tohoto důvodu je kaňkování obdobím nejen biologického, ale i ekologického významu pro dané druhy, protože ovlivňuje jejich rozmnožování a rozmístění v přírodě.

Původ:
Karakal (Caracal caracal) je středně velká divoká kočkovitá šelma, která pochází z Afriky, Blízkého východu a částí Asie. Jeho jméno je odvozeno z tureckého slova „karakulak“, což znamená „černé uši“, podle jeho charakteristických tmavých ušních špiček. Karakal se dokázal adaptovat na život v různých prostředích, od savan a polopouští až po skalnaté horské oblasti.

Specifika:
Vzhled: Karakal je elegantní šelma s krátkou pískově hnědou srstí, která slouží jako maskování v suchých a otevřených stanovištích. Jeho uši, černé na zadní straně a zakončené dlouhými štětinovitými štětci, jsou jeho nejvýraznějším znakem. Dospělí jedinci dosahují délky 60–105 cm (plus ocas 20–30 cm) a hmotnost 8–20 kg.
Lov a pohyb: Karakal je výjimečný skokan a lovec. Dokáže vyskočit až 3 metry do výšky, což mu umožňuje chytit ptáky během letu. Je také známý svou rychlostí a schopností ulovit kořist větší, než je on sám, například menší antilopy.
Povaha: Na rozdíl od některých jiných kočkovitých šelem je karakal velmi plachý a aktivní hlavně v noci (noční lovec).

Zajímavosti:
Specialista na ptáky: Karakal je jednou z mála kočkovitých šelem, které se specializují na lov ptáků, a to i během letu.
Nevybíravý jedlík: Loví vše, co najde – od hlodavců přes ptáky až po menší savce. Když má možnost, uloví i mladé gazely či malá domácí zvířata.
Komunikace: Přestože vypadá tiše a nenápadně, karakal je schopen mňoukat, vrčet, syčet a dokonce vydávat zvuky podobné štěknutí.

Výskyt:
Přírodní výskyt: Karakal se přirozeně vyskytuje v subsaharské Africe, na Arabském poloostrově, v Íránu, Indii a některých částech Střední Asie. Upřednostňuje suchá a otevřená stanoviště, jako jsou savany, polopouště a skalnaté terény.
Výskyt v loveckých revírech: Ve střední Evropě se karakal ve volné přírodě nevyskytuje. Může být součástí soukromých obor nebo zoologických zahrad, kde je obdivován pro svoji eleganci a lovecké schopnosti. Pro lovce může být lákavý spíše v rámci loveckých safari v Africe nebo na Blízkém východě, kde se jeho lov považuje za výzvu.

Lov karakala:
Karakal se loví především v Africe, kde je jeho populace stabilní. Je považován za trofejní zvěř kvůli své vzácnosti, rychlosti a nenápadnosti. Tento lov vyžaduje trpělivost a důkladné plánování, často s využitím stopování nebo vábení v noci. V mnoha oblastech je však jeho lov regulován, aby nedošlo k ohrožení populace.

Klasický mor prasat (KMO) je vysoce nakažlivé virové onemocnění, které postihuje domácí i divoká prasata. Původcem je virus, který se šíří přímým kontaktem mezi zvířaty, kontaminovaným krmivem nebo prostřednictvím člověka (oblečení, nástroje). Nemoc není přenosná na člověka, ale představuje závažnou hrozbu pro chovy prasat i populaci černé zvěře.

Příznaky:

Onemocnění probíhá ve třech formách – akutní, chronické a latentní. Nejčastější je akutní forma, která se projevuje:

• Vysokou horečkou a nechutenstvím,
• apatií a nekoordinovanými pohyby,
• červenými skvrnami na kůži, hlavně v oblasti uší a břicha,
• průjmem, zvracením a dýchacími problémy,
• rychlou smrtností, často během několika dní.

Šíření a prevence:

Virus přežívá dlouho v prostředí i v masných výrobcích. Nemoc se šíří hlavně v oblastech s vysokou koncentrací divokých prasat. Proto jsou klíčová opatření proti šíření:

• Monitoring populace černé zvěře,
• Biologická ochrana chovů (dezinfekce, karanténa),
• Regulace počtu divokých prasat lovem.

Dopad na myslivost:

V oblastech s výskytem KMO je často omezen nebo zakázán lov černé zvěře, aby se zabránilo rozšíření nákazy. Uhynulá nebo nemocná prasata je nutné hlásit veterinární správě a likvidovat dle nařízení. Kontrola a prevence jsou klíčové pro ochranu domácích chovů i mysliveckých revírů.

Klektání je termín používaný k popisu charakteristického zvuku, který vydává divoké prase, zejména samec (kanec), když cvaká zuby, což je způsobeno pohybem jejich čelistí. Tento zvuk je často slyšet během období páření (chrutí), kdy samci soutěží o dominanci nebo o právo k páření se samicemi. Klektání je projevem agresivity a síly, kdy samci používají tento zvuk k vyjádření své dominance vůči ostatním kančům.

Klektání může být také varovným signálem pro ostatní divočáky, že zvíře je připraveno k boji nebo že je v defenzivní pozici. Tento zvuk je důležitým signálem v chování divokých prasat a může být také slyšet během konfrontací mezi jednotlivými jedinci, kdy dochází k soubojům o teritorium, samice nebo jiné zdroje.

Pro lovce je klektání charakteristickým zvukem, který může naznačovat přítomnost divokých prasat v oblasti, zejména pokud je spojeno s pohybem a aktivitou v době páření. Tato zvuková stopa může být použita k určení lokalizace zvířat nebo k určení jejich chování v terénu.

Původ:
Klipspringer (Oreotragus oreotragus) je malá antilopa pocházející z Afriky. Její název v překladu znamená „skákač po kamenech“, což odráží její jedinečné schopnosti pohybovat se ve skalnatých a horských oblastech. Tento druh se považuje za jednoho z nejlepších horolezců mezi antilopami.

Specifika:
Vzhled: Klipspringer má drobné, kompaktní tělo a krátké nohy se speciálně upravenými kopyty, které mu umožňují jistý pohyb po skalách. Srst je hrubá, žlutohnědá až zelenohnědá, což mu poskytuje výbornou kamufláž v kamenitých stanovištích. Samci mají krátké, ostré rohy, zatímco samice je nemají.
Velikost: Délka těla se pohybuje od 75 do 115 cm a výška v kohoutku je přibližně 50 cm. Klipspringery váží pouhých 8–18 kg.
Chování: Klipspringery žijí v párech nebo malých rodinných skupinách. Jsou známé svou teritoriálností a pár si obvykle hlídá své území. Jsou aktivní zejména během časných ranních a pozdních odpoledních hodin, kdy se pasují na trávě, bylinách a listech.

Zajímavosti:
Adaptace na skály: Klipspringer je výjimečně přizpůsoben skalnatým terénům. Jeho kopyta jsou malá, téměř kulatá, což mu umožňuje pohybovat se po úzkých římsách a skalách s minimálním rizikem uklouznutí.
Hrubá srst: Jeho srst je tvořena dutými, pružnými chlupy, které poskytují tepelnou izolaci a zároveň chrání před zraněními při pohybu mezi skalami.
Komunikace: Klipspringery komunikují pomocí pachových značek a hlasových signálů, přičemž samec i samice si teritorium značí výměškami z předečních žláz.
Výskyt:
Klipspringer obývá skalnaté oblasti a hory v subsaharské Africe, od Etiopie a východní Afriky až po jižní Afriku. Najdeme jej v národních parcích a chráněných oblastech, kde mu vyhovuje kamenitý terén s řídkou vegetací.

Lov klipspringera:
Klipspringer je vyhledávanou trofejí mezi lovci, kteří oceňují jeho jedinečné prostředí a výzvu lovu v náročném horském terénu. Tento druh je přísně chráněn a jeho lov je povolen pouze na základě regulovaných kvót. V oblastech, kde je lov legální, představuje důležitý zdroj příjmů pro místní komunity a přispívá k ochraně stanovišť.

Korunní jelen je termín používaný k označení jelena, jehož paroží je charakteristické tím, že alespoň jeden z jeho kmenů je zakončen korunou. Koruna je specifický tvar paroží, který se projevuje jako více rozvětvení nebo specifický vzorec větvení, což činí paroží jedinečné a výrazně odlišné od standardního typu. Korunní jelen je považován za trofejní exemplář, protože tento typ paroží je velmi ceněn pro svou symetrii, velikost a specifický vzhled.

V přírodě korunní jelen představuje silného a vysoce vyvinutého samce, který dosáhl svého plného růstu. Takové paroží je výsledkem dlouhodobého růstu a vývoje, a jeho tvar a velikost mohou být ukazatelem genetické kvality a vitality jedince. Korunní jeleni jsou často vyhledáváni lovci, kteří sbírají trofeje, protože takové paroží může být považováno za prestižní a vzácné.

Koruna na paroží vzniká při posledním větvení kmenů, kdy se vytváří malý "hrb" nebo rozvětvení, což je charakteristický rys tohoto typu paroží. Tento vzhled je jedním z ukazatelů, že jelen dosáhl svého plného vývoje a zraje, což z něj činí nejen cílový objekt pro lovce, ale také zajímavý příklad pro studium biologického růstu a vývoje jelena.

Původ:
Koza bezoárová (Capra aegagrus) je divoká příď dnešních domácích koz. Pochází z horských oblastí Středního východu a Střední Asie, kde se stále vyskytuje ve volné přírodě. Tento druh hraje významnou roli v historii domestikace zvířat, neboť právě z něj byly vyšlechtěny první domácí kozy.

Specifika:
Vzhled: Koza bezoárová má štíhlé a svalnaté tělo, pokryté krátkou hnědou nebo šedou srstí. Samci mají dlouhé, obloukovité rohy, které mohou dosahovat délky až 1,5 m, zatímco rohy samic jsou mnohem kratší. Samci mají také výraznou bradu a tmavé pruhy na hrudi a krku.
Velikost: Dospělí jedinci váží 25–95 kg a dosahují výšky 60–90 cm v kohoutku. Samci jsou zpravidla větší než samice.
Chování: Kozy bezoárové jsou denní zvířata a obvykle žijí v menších skupinách. Samci pobývají o samotě nebo v malých skupinách a se samicemi se setkávají pouze během období páření. Jsou vyjímečně dobré lezce a často se pohybují ve strmých horských terénech, kde hledají potravu.

Zajímavosti:
Lezecké schopnosti: Kozy bezoárové jsou známé svou schopností pohybovat se po téměř svislých skalách, což jim umožňuje uniknout predátory a vyhledávat potravu na nedostupných místech.
Historický význam: Tento druh má klíčovou roli v domestikaci zvířat. Domácí kozy, které jsou dnes rozšířeny po celém světě, jsou přímými potomky kozy bezoárové.
Bezoáry: Bezoár, název odvozený od tohoto druhu, je shluk nestráveného materiálu, který se někdy tvoří v žaludku těchto zvířat. V minulosti byl považován za léčivý a protijed.
Výskyt:
Bezoárové kozy se nacházejí v horských oblastech od Turecka, Íránu a Kavkazu až po Střední Asii, včetně oblastí Afghánistánu a Pákistánu. Preferují suché, skalnaté oblasti a strmé svahy s řídkou vegetací.

Lov kozy bezoárové:
Koza bezoárová je ceněnou trofejí mezi lovci zejména v Turecku, Íránu a Arménii. Její impozantní rohy a vzácnost dělají z lovu této kozy jedinečný zážitek. Lov je přísně regulován a povolen pouze v určitých oblastech a obdobích. Tento druh je chráněn před nadměrným lovem, přičemž jeho lov představuje významný zdroj příjmů pro místní komunity a ochranné programy.

Původ:
Kozoroh alpský (Capra ibex), známý také jako alpský ibex, je typickým obyvatelem vysokohorských oblastí Alp. Tento majestátní druh byl v minulosti téměř vyhuben, ale díky ochranným opatřením se jeho populace obnovila. Původně byl rozšířen po celých Alpách, ale dnes je jeho výskyt soustředěn do konkrétních lokalit, zejména v Itálii, Švýcarsku, Francii a Rakousku.

Specifika:
Vzhled: Kozoroh alpský je mohutná a svalnatá šelma. Samci dosahují hmotnosti 80–120 kg a mají výrazné zahnuté rohy, které mohou dosáhnout délky až 1 metr. Samice jsou menší, s kratšími a štíhlejšími rohy.
Srst: Letní srst je hnědošedá, zatímco zimní srst je hustší a tmavší, což poskytuje lepší izolaci.
Pohyb: Je to dokonalý horolezec - dokáže se pohybovat po strmých skalách a útesech, kde mu nehrozí predátorské nebezpečí.

Zajímavosti:
Rohy jako ukazatel věku: Počet „prstenců“ na rozích umožňuje určit věk jedince.
Sociální chování: Samci žijí osamoceně nebo v malých skupinách, zatímco samice a mláďata tvoří stáda. Během říje (listopad až leden) se samci vracejí ke stádům a mezi nimi probíhají souboje o samice.
Výjimečné skoky: Kozoroh alpský dokáže přeskočit až 2 metry do výšky a pohybovat se po téměř svislých skalách.
Výskyt:
Přírodní výskyt: Kozoroh alpský obývá horské oblasti Alp, přičemž preferuje kamenité terény nad hranicí lesa ve výškách 1 800–3 000 mnm. m. V zimě schází do nižších poloh, kde má lepší přístup k potravě.
Obnova populace: Díky ochranným programům, jako je reintrodukce, se dnes v Alpách nachází přibližně 50 000 jedinců.

Lov kozorožce alpského:
Kozoroh alpský se považuje za jednu z nejprestižnějších trofejí v horském lovu. Lov probíhá formou stopování ve vysokohorském terénu, což vyžaduje dobrou fyzickou kondici a trpělivost. Nejlepší období pro lov je během říje, kdy jsou samci aktivní a snáze lokalizovatelné.

Původ:
Kozoroh Beceite (Capra pyrenaica hispanica) je jedním ze čtyř poddruhů španělského kozorožce (Capra pyrenaica). Pojmenován je podle pohoří Beceite na severovýchodě Španělska, které patří mezi jeho hlavní stanoviště. Tento poddruh se přirozeně vyskytuje na Pyrenejském poloostrově a je ikonou španělských horských oblastí.

Specifika:
Vzhled: Kozoroh Beceite je středně velký, robustní a svalnatý. Samci mají velké, symetrické rohy, které jsou v porovnání s jinými poddruhy španělského kozorožce relativně široce rozevřené a nápadně zakřivené do tvaru písmene „V“. Samice jsou menší a mají kratší a méně výrazné rohy.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují hmotnosti 50–100 kg (samci jsou podstatně větší než samice) a kohoutkové výšky přibližně 60–80 cm.
Adaptabilita: Kozoroh Beceite je expert na přežití v horském terénu. Bez problémů zdolává strmé svahy a pohybuje se po skalách s neuvěřitelnou přesností.

Zajímavosti:
Rohy jako trofej: Rohy samců mohou dosáhnout délky až 80 cm. Jejich velikost a tvar jsou hlavními kritérii při hodnocení trofeje.
Sociální chování: Samci žijí většinu roku osamoceně nebo v malých skupinách, zatímco samice a mláďata tvoří stáda. Během období říje (listopad až leden) se samci vracejí ke stádům, aby bojovali o samice.
Strava: Kozoroh Beceite se živí trávami, bylinami a kůrou stromů, ale dokáže využít i hůře dostupnou potravu, kterou nachází v sušších nebo zasněžených podmínkách.
Výskyt:
Přírodní výskyt: Tento poddruh se vyskytuje na severovýchodě a východě Španělska, přičemž největší populace se nacházejí v pohoří Beceite, Sierra de Gredos, Sierra Nevada a dalších horských oblastech. Preferuje kamenité a strmé terény s dostatkem vegetace na pastvu.
Lovecké revíry: Španělsko je hlavním místem lovu kozorožce Beceite. Tyto oblasti jsou známé dobře manažovanými loveckými revíry, kde se loví podle přísných pravidel a kvót. Oblasti jako Teruel, Castellón či Tarragona patří mezi nejoblíbenější destinace pro lovce.

Lov kozorožce Beceite:
Lov kozorožce Beceite patří mezi nejvyhledávanější lovecké zážitky ve Španělsku, a to zejména díky impozantním trofejním rohům samců. Lov probíhá většinou formou stopování v horském terénu, což zvyšuje jeho atraktivitu a náročnost. Nejlepší období pro lov je během říje, kdy jsou samci aktivnější a méně plaché. Lov kozorožce Beceite není jen o trofeji - je to kombinace adrenalinu, přírodní krásy španělských pohoří a vzácného loveckého zážitku. Pro lovce, kteří si chtějí odnést prestižní trofej, je to absolutní „must-have“.

Původ:
Kozoroh středoasijský (Capra sibirica), nazývaný také sibiřský kozoroh, je rozšířen v horských oblastech Střední Asie – od Altaje, přes Tien-šan až po Himaláje. Tento druh je dokonale adaptován na extrémní podmínky vysoko v horách.

Specifika:
Vzhled: Samci mají mohutné, dozadu zahnuté rohy, které mohou dosáhnout délky až 1,5 metru, přičemž samice je mají mnohem kratší. Dospělí samci váží 80–130 kg.
Srst: V zimě je hustá a bledě hnědá, v létě řidší a tmavší.
Pohyb: Kozoroh vyniká schopností pohybovat se po skalnatých a nebezpečných terénech ve výškách 3 000–5 000 m n. m.

Zajímavosti:
Extrémní terén: Kozorohové středoasijské žijí v oblastech, kde teploty klesají pod -40 °C.
Sociální chování: Samci a samice žijí odděleně většinu roku a setkávají se pouze během říje (říjen – prosinec).
Lovci a predátoři: Hlavními predátory jsou sněžné leopardy a vlci.
Výskyt:
Kozoroh středoasijský se vyskytuje ve Střední Asii, zejména v Mongolsku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a severní Indii. Žije v nehostinných, vysoce položených oblastech.

Lov:
Lov tohoto kozorožce je považován za velkou výzvu kvůli náročnému terénu. Nejčastěji se loví v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, kde je populace stabilní a lov probíhá podle přísných pravidel. Jeho majestátní rohy patří mezi nejprestižnější trofeje horského lovu.

Krmiště je vyhrazené místo nebo prostor, který je určen pro krmení zvěře, kde se zvířata volně pohybují a hledají potravu. Krmiště je často umístěno v přírodních nebo lesních oblastech a slouží jako stabilní místo, kde je zvěř schopná najít dostatek potravy, zejména v zimních měsících nebo v obdobích, kdy jsou přírodní zdroje potravy omezené.

Na rozdíl od krmítka, které je obvykle menší a slouží pro konkrétní typy zvířat (například ptáky nebo menší zvířata), krmiště je širší prostor, kde se zvěř může volně pohybovat, hledat potravu a socializovat se. Může obsahovat různé druhy krmiva, jako jsou sena, obilí, kukuřice, nebo jiné potraviny vhodné pro specifické druhy zvěře, jako jsou jeleni, divočáci nebo srnčí.

Krmiště je důležité zejména pro podporu přežití zvěře v těžších obdobích roku, například v zimě, kdy přirozené zdroje potravy nejsou snadno dostupné. Navíc pomáhá zlepšit kontrolu nad zdravím zvěře, protože umožňuje monitorování jejího zdravotního stavu a regulaci počtu jednotlivých druhů.

Krmiště také slouží k regulaci migrace zvěře a může být součástí strategického plánování pro udržitelné myslivecké hospodaření, které zohledňuje rovnováhu mezi zvěří a jejich prostředím. Při zakládání a správě krmišť je nutné brát v úvahu ekologické faktory a zajistit, aby krmení nevedlo k nadměrnému přemnožení zvěře nebo narušení přírodních ekosystémů.

Původ:
Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus) je jedním z největších druhů krokodýlů na světě a ikonou afrických řek a jezer. Tento predátor obývá Afriku už miliony let a je dokonalým příkladem evoluční adaptace na život ve vodě i na souši.

Specifika:
Vzhled: Krokodýl nilský může dorůst až do délky 5–6 metrů a vážit 500–1000 kg. Má mohutné tělo s pancéřovou kůží a širokou čelist plnou ostrých zubů.
Chování: Jeho lovecká taktika spočívá v trpělivosti a síle – číhá pod hladinou, než se kořist přiblíží, a následně ji bleskově stáhne pod vodu.
Adaptace: Má výjimečný sluch, zrak a citlivost na vibrace ve vodě, což z něj činí jednoho z nejlepších lovců.

Zajímavosti:
Dlouhý život: Krokodýl nilský se může dožít až 70 let.
Strava: Loví ryby, ptáky, savci a dokonce i větší zvěř, než jsou antilopy. Dokáže spolknout kořist téměř vcelku.
Síla čelistí: Síla kousnutí krokodýla je jednou z nejsilnějších v živočišné říši.
Výskyt:
Krokodýl nilský se vyskytuje v řekách, jezerech a mokřadech subsaharské Afriky, včetně Zimbabwe. Nejčastěji jej najdeme v Zambezi a jeho přítocích, kde se pohybuje ve velkých skupinách. Zimbabwe nabízí ideální podmínky pro jeho pozorování i lov.

Lov krokodýla:
Lov krokodýla nilského je v Zimbabwe populární pro jeho velikost a jedinečnou trofej – kůži a lebku. Probíhá v povodí Zambezi, kde je populace krokodýlů stabilní. Lov se uskutečňuje z člunů nebo ze břehu, přičemž vyžaduje precizní střelbu. Nejlepší období pro lov je během suchých měsíců, kdy se krokodýli shromažďují u měnících se vodních zdrojů.

Krunýř je termín používaný k označení tvrdé, ztluštělé kůže, která se nachází po stranách kančí hrudi, kde se spojuje s lepenou pryskyřicí a zaschlým bahnem. Tento ochranný útvar se vytváří na těle divokého prasete (kanče) v důsledku opakovaného otírání o stromy, křoví nebo jiný terén, ve kterém se divočáci pohybují. Krunýř je tedy přirozeným výtvorem, který pomáhá chránit zvíře před zraněními, zejména při soubojích s jinými samci během období páření (chrutí), kdy dochází k agresivním střetům o samice a teritorium.

Tento útvar je tvořen nejen zesílenou kůží, ale i přítomností pryskyřice a bahna, které se do kůže přichytávají, když divočák projíždí bahnitými oblastmi nebo když se otírá o stromy. Takto vzniklý krunýř poskytuje fyzickou ochranu proti zraněním od rohů nebo zubů jiných divočáků během bojů. Je to jeden z příkladů přirozené adaptace zvířat, která pomáhá zvýšit jejich šance na přežití v drsném a konkurenčním prostředí.

Krunýř je také zajímavým znakem, který může lovci sloužit jako indikátor o zdraví a věku zvířete, protože kančí krunýř je známkou dospívání a dospělosti samců. Z hlediska lovu může být takový kanec považován za silného a dominantního jedince, jehož krunýř je znakem jeho bojové zdatnosti a zkušenosti.

Původ:
Kudu velký (Tragelaphus strepsiceros) je jednou z nejkonečných antilop Afriky. Tento majestátní druh se vyskytuje v savanách, řídkých lesích a křovinatých oblastech subsaharské Afriky, včetně Zimbabwe, Zambie a Namibie.

Specifika:
Vzhled: Samci jsou známí svými spirálovitě stočenými rohy, které mohou dosáhnout délky až 180 cm. Tělo je štíhlé, s dlouhýma nohama a jemnou srstí, na které se vyjímají bílé pruhy na bocích. Samice jsou menší a nemají rohy.
Velikost: Samci váží 200–300 kg a dorůstají do výšky 1,4–1,6 metru v kohoutku.
Pohyb: Kudu je výjimečně plachý a má schopnost téměř neslyšně zmizet v křovinách, což mu vysloužilo přezdívku „šedý duch“.

Zajímavosti:
Unikátní rohy: Rohy samců se používají jako trofej a symbol prestiže v loveckých kruzích.
Strava: Kudové jsou přežvýkavci, živí se listy, výhonky a plody, což jim umožňuje přežít iv sušších oblastech.
Konzervace: Navzdory lovu je jejich populace stabilní díky regulovaným revírům a ochraně.
Výskyt:
Kudu velký obývá subsaharskou Afriku, přičemž nejvíc jej najdeme v jižních a východních částech kontinentu. V Zimbabwe je běžný v savanách a poblíž řek, například v povodí Zambezi.

Lov kudu:
Kudu velký patří mezi nejžádanější trofeje afrického lovu. Lov probíhá formou stopování v křovitém terénu, kde je třeba využít zkušeností a trpělivosti. Nejlepší období pro lov je v suchých měsících, kdy se kudové shromažďují kolem vodních zdrojů. Trofeje jsou vysoce hodnoceny pro jejich estetiku i velikost.

Kyrgyzstán je země s fascinující přírodou, která nabízí výjimečné myslivecké zážitky, zejména pro ty, kteří hledají lov vzácných druhů zvířat. Mezi nejvyhledávanější trofeje patří středoasijský kozoroh a Marco Polo kozoroh, který je jedním z největších a nejimpozantnějších druhů kozorožců na světě. Tato zvířata žijí v náročných horských oblastech Tien Šanu a Pamíru, kde je lov náročný a vyžaduje vysokou úroveň zkušeností a odhodlání. Kyrgyzstán nabízí ideální podmínky pro tento druh lovu, s neporušenou přírodou a krásnými scenériemi, které dělají zážitek ještě nezapomenutelnějším. Kromě toho, země je domovem i pro další druhy, jako divočáci, jeleny či sibiřské muflony, které jsou oblíbenými cíli myslivců.

Leč je část honitby, kde se provozuje společný lov, obvykle ve formě naháňky, při níž je zvěř naháněna k střelcům, kteří jsou rozmístěni na vybraných stanovištích. Leč může být specifikována jako prostor, kde lovci využívají určitý terén k tomu, aby zvěř dostali do míst, kde může být efektivně lovena. Tento prostor bývá pečlivě vymezen a upraven tak, aby usnadnil pohyb zvěře směrem k stanoveným lovcům, kteří čekají na určených místech.

V leči se často využívají naháněči a lovečtí psi, kteří pomáhají zvěř přimět k pohybu směrem k střelcům. Tento způsob lovu je typický pro větší lovy, kde je cílem regulovat populaci zvěře, například divočáků, jelenů nebo jiných druhů, kteří se v oblasti vyskytují v hojném počtu. Leč tak hraje klíčovou roli v organizaci lovu, protože je to místo, kde se zvěř soustředí a kde lovci čekají na vhodnou příležitost k výstřelu.

Leč je tedy důležitým prvkem při společných lovech, které vyžadují pečlivé plánování, koordinaci mezi naháněči a střelci a zajištění bezpečnosti všech účastníků. V případě, že se lovce správně zorganizuje, může být leč velmi efektivní při dosažení lovu a zároveň zajištění, že zvěř bude lovena udržitelným a etickým způsobem.

Lesní hospodář je odborník, který je pověřen správou a řízením lesního majetku. Jeho hlavním úkolem je zajištění udržitelného hospodaření s lesními porosty, což zahrnuje plánování, provádění a kontrolu všech aktivit souvisejících s lesním hospodářstvím. Lesní hospodář musí mít hluboké znalosti o ekologii lesů, správě lesních ekosystémů, ochraně přírody, ale i o ekonomických a právních aspektech lesního hospodaření.

Mezi hlavní odpovědnosti lesního hospodáře patří:

1. Plánování těžby dřeva: Lesní hospodář se podílí na vytváření a realizaci plánů těžby dřeva, které jsou v souladu s ekologickými principy, aby byla zajištěna obnova lesních porostů a minimalizovány negativní dopady na lesní ekosystémy.

2. Ochrana lesa: Zajišťuje ochranu lesů před škůdci, nemocemi, požáry nebo nelegálním kácením. V některých případech organizuje i ochranné opatření proti nepříznivým klimatickým vlivům, jako jsou silné větry nebo sucho.

3. Zalesňování a obnova lesů: Lesní hospodář je zodpovědný za plánování a provádění zalesňovacích a obnovních opatření, která zajistí udržitelnost lesních porostů na daném území. Tato opatření jsou nezbytná pro udržení biodiverzity a zdraví lesních ekosystémů.

4. Údržba lesních cest a infrastruktury: Součástí jeho úkolů je i údržba lesních cest, které jsou důležité nejen pro těžbu dřeva, ale i pro přístup k lesům pro ochranné, výzkumné a rekreační účely.

5. Monitoring a výzkum: Lesní hospodář provádí pravidelný monitoring stavu lesních porostů, sleduje růst dřevin, výskyt škůdců a nemocí, a na základě těchto informací přijímá opatření pro efektivní a udržitelné hospodaření.

6. Spolupráce s orgány státní správy a veřejností: Lesní hospodář spolupracuje s různými organizacemi a institucemi, jako jsou státní správa, ekologické organizace nebo veřejnost, a je zodpovědný za to, aby lesní hospodaření bylo v souladu s platnými zákony a regulacemi.

Lesní hospodář je klíčovou osobou, která zajišťuje, že lesní majetek je spravován s ohledem na dlouhodobou udržitelnost, ochranu přírody, ekonomické zájmy a společenské potřeby. Je to odborník, který spojuje znalosti z oblasti lesního hospodářství, ekologie a práva, aby správně řídil a chránil lesy pro budoucí generace.

Lesní stráž je úředník jmenovaný příslušným orgánem státní správy, který vykonává ochrannou službu v lesích v oblasti své působnosti. Jejím hlavním úkolem je zajistit ochranu lesních ekosystémů, kontrolovat dodržování právních předpisů týkajících se lesního hospodářství a chránit lesy před nelegálními aktivitami, jako je pytláctví, nelegální těžba dřeva nebo poškozování přírody.

Lesní stráž má široké pravomoci, které zahrnují kontrolu a monitorování lesních oblastí, provádění inspekcí, zajišťování pořádku v lesích a zasahování v případě porušování lesního práva. Může mít také na starosti prevenci požárů, monitoring zdraví lesních porostů nebo ochranu lesních živočichů a rostlin, zejména těch ohrožených nebo chráněných.

Tento úřad je velmi důležitý pro správu lesů, jelikož lesy hrají klíčovou roli v ochraně biodiverzity, zadržování vody a regulaci klimatu. Lesní stráže tak přispívají nejen k ochraně lesního majetku, ale i k udržitelnosti lesního hospodaření, které musí zohledňovat ekologické, ekonomické i sociální aspekty.

Lesní stráž často spolupracuje s dalšími složkami státní správy, jako jsou myslivci, policie, hasiči nebo ekologické organizace, aby zajistila komplexní ochranu lesů a efektivní reakce na případné hrozby. V některých zemích má lesní stráž také vzdělávací roli, kdy informuje veřejnost o ochraně přírody, správném využívání lesů a prevenci poškozování přírodního dědictví.

Původ:
Lev (Panthera leo), známý jako „král zvířat“, je jednou z nejikoničtějších šelem Afriky. Kdysi obýval téměř celou Afriku, Blízký východ a jih Asie, ale dnes je jeho výskyt omezen převážně na subsaharskou Afriku, přičemž Zimbabwe je jednou z klíčových oblastí, kde se tato majestátní zvířata stále vyskytují ve volné přírodě.

Specifika:
Vzhled: Samci mají výraznou hřívu, která se liší barvou a hustotou podle věku, zdraví a podmínek prostředí. Váha samců se pohybuje mezi 150–250 kg, přičemž samice jsou menší, o hmotnosti 100–180 kg.
Sociální chování: Lvi jsou jediné společenské kočkovité šelmy, žijící ve skupinách zvaných smečky. Svorka sestává ze samic, mláďat a jednoho či více samců.
Lov: Lev je převážně noční predátor a jeho lov je týmový – samice často spolupracují, aby ulovily velkou kořist, jako jsou buvoly či zebry.

Zajímavosti:
Hříva jako symbol: Velikost a barva hřívy samců může naznačovat jejich věk, kondici a sociální status.
Rev: Lev má nejsilnější řev mezi kočkovitými šelmami, který je slyšet až na vzdálenost 8 km.
Energetická úspornost: Lvi spí nebo odpočívají až 20 hodin denně, aby si šetřili energii na lov.
Výskyt:
V Zimbabwe lvi obývají oblasti národních parků a loveckých rezervací, jako jsou Hwange National Park, Mana Pools či savany kolem řeky Zambezi. Upřednostňují otevřené pláně, kde mají dostatek kořisti, ale také husté křovinaté oblasti, které jim poskytují úkryt.

Lov lva:
Lov lva je považován za jednu z nejprestižnějších trofejí afrického safari. Je to výzva, která vyžaduje zkušenosti a respekt vůči zvířeti. Lov probíhá většinou stopováním nebo s využitím návnady. Nejlepší období pro lov je v suchých měsících, kdy jsou lvi aktivnější a jejich pohyb je předvídatelnější. Trofeje jsou ceněny pro krásu hřívy a jejich historickou symboliku.

Původ:
Levhart (Panthera pardus) je jedním z nejznámějších velkých šelem Afriky. Tento elegantní a všestranný predátor je znám svou schopností přizpůsobit se různým prostředím – od savan a horských lesů až po suché polopouště. V Zimbabwe jej často najdeme v blízkosti národních parků a loveckých rezervací.

Specifika:
Vzhled: Levhart má štíhlé a svalnaté tělo s krátkou, hustou srstí pokrytou typickými černými rozetami. Samci jsou výrazně větší než samice, o hmotnosti 60–90 kg, přičemž samice váží 30–60 kg.
Chování: Jedná se o samotářského lovce, který je aktivní převážně v noci. Leopardy jsou známé tím, že kořist vynášejí na stromy, kde ji chrání před hyenami a lvy.
Adaptabilita: Dokáže lovit široké spektrum kořisti – od malých ptáků po středně velké antilopy.

Zajímavosti:
Vynikající lovec: Levhart je mimořádně tichý a přesný predátor s výjimečnými schopnostmi plížit se a skákat.
Diverzita prostředí: Je jedinou velkou kočkovitou šelmou, která dokáže prosperovat téměř v jakémkoli ekosystému, včetně horských oblastí a savan.
Kamufláž: Jejich skvrnitý vzor je dokonale maskuje ve stinných lesích nebo křovinách.
Výskyt:
Leopardy jsou rozšířeny po celé subsaharské Africe, ale jejich populace se snižuje kvůli úbytku stanovišť. V Zimbabwe je najdeme zejména v oblastech, jako je Hwange National Park, Matopos nebo v okolí řeky Zambezi. Milují hustou vegetaci a kamenité svahy.

Lov levharta:
Lov levharta je vysoce respektovanou výzvou kvůli jeho nočnímu chování a plachosti. Lov probíhá většinou formou návnady a vyžaduje dokonalou střelbu. Nejvhodnějším obdobím pro lov je suchá sezóna, kdy se leopardy soustřeďují v blízkosti vodních zdrojů. Trofeje jsou ceněny pro jejich nádhernou skvrnitou kůži a jedinečný charakter lovu.

Původ:
Liška polární (Vulpes lagopus), známá také jako polární či arktická liška, pochází z arktických oblastí severní polokoule. Patří mezi nejlépe přizpůsobené savce extrémním podmínkám tundry a polárních oblastí.

Specifika:
Vzhled: Liška polární má kompaktní tělo, krátké nohy, malé uši a hustou srst, která jí pomáhá zachovat teplo. Letní srst je hnědá nebo šedohnědá, zatímco zimní srst je hustá a sněhobílá, což lišce umožňuje splynout s okolím. Existuje také tmavší modrá barevná varianta, známá jako „modrá liška“.
Velikost: Délka těla je 46–68 cm, přičemž ocas měří 30–35 cm. Lišky váží 3–9 kg, přičemž samci jsou o něco větší než samice.
Chování: Jsou velmi přizpůsobivé a aktivní po celý rok, iv nejchladnějších podmínkách. Liška polární je všežravec, který loví drobné hlodavce (zejména lumíky), ptáci a jejich vejce, ale konzumuje i zbytky potravy větších predátorů či rostlinný materiál.

Zajímavosti:
Termoregulace: Liška polární má jedny z nejlepších izolačních vlastností mezi savci – její hustá srst a tuková vrstva jí umožňují přežít teploty až –50 °C.
Cestování: Lišky jsou schopny ujet velké vzdálenosti při hledání potravy – některé jedince zdokumentovali migrační trasy dlouhé až 4 500 km.
Kamufláž: Jejich sezónní změna barvy srsti je dokonalou adaptací na život v Arktidě, kde v zimě splývají se sněhem a v létě se skalnatým či travnatým prostředím.
Hnízdění: Lišky si vyhrabávají podzemní nory, které mohou být velmi rozsáhlé a často se používají po mnoho generací.
Výskyt:
Liška polární se vyskytuje v Arktidě, tundře a pobřežních oblastech Eurasie, Severní Ameriky, Grónska a některých arktických ostrovech. Obývá oblasti od nížin až po vysoké hory, kde najde dostatek potravy a úkrytů.

Lov lišky polární:
Historicky byla liška polární lovena pro svou hodnotnou srst, zejména zimní, která byla velmi žádaná v kožešnickém průmyslu. Dnes je lov v některých oblastech regulován, a to hlavně z důvodu ochrany populací. Některé regiony stále umožňují lov v rámci tradičního hospodářství a na podporu místních komunit. V současnosti se však častěji vyskytuje na farmách, kde se chová pro kožešinu, a je přísně chráněna v národních parcích a rezervacích.

Liz je zařízení nebo místo určené pro umístění soli, která je poskytována zvěři. Solné lizny jsou běžně používány k tomu, aby zvěři zajistily potřebné minerály, které jsou nezbytné pro její zdraví a správný metabolismus. Sůl a minerály jsou pro některé druhy zvěře, jako jsou jeleni, divočáci nebo srnci, důležitým doplňkem jejich stravy, zejména v obdobích, kdy je přírodní zdroj těchto látek omezený, například v zimě.

Liz je obvykle umístěn na vyhrazených místech v honitbě nebo v lesních porostech, kde se zvěř pohybuje. Sůl může být umístěna ve formě solných bloků, hromadné soli nebo jiných minerálních směsí, které jsou zvěří snadno dostupné. Tato zařízení pomáhají nejen zajišťovat zvěři potřebné minerály, ale mohou mít také vliv na její pohyb a chování, protože zvěř bývá přitahována k těmto místům, kde si doplňuje minerály.

Používání lizů je součástí udržitelného mysliveckého hospodaření, které zohledňuje potřeby zvěře a podporuje její zdraví, což zároveň napomáhá k regulaci a kontrole populací v daných oblastech. Je však důležité dbát na to, aby použití lizů bylo v souladu s ekologickými zásadami, aby nedošlo k narušení přirozeného chování zvěře nebo k jejímu přemnožení.

Lončak je mladý divočák ve druhém roce života, který se stále nachází v přechodné fázi mezi dospívající a dospělou zvěří. V tomto věku je lončak již dostatečně vyvinutý, aby se začal účastnit sociálních struktur v rámci stáda, ale stále vykazuje charakteristiky mladého jedince. Divočáci v tomto věku mají již výrazněji vyvinuté tělesné rysy, jako je hmotnost a síla, ale jejich paroží (u samců) nebo zuby (u samic) nejsou ještě plně rozvinuté tak, jako u dospělých jedinců.

Lončak je stále v období, kdy je pod silným vlivem své matky a dalších členů stáda, ale postupně začíná vykazovat větší samostatnost a schopnost hledat potravu a vyhýbat se predátorům. V tomto období se také začíná podílet na páření, přičemž samci (lončáci) jsou stále považováni za mladé, ačkoliv jsou schopni vykazovat chování, které je typické pro dospělé samce, například v rámci soubojů o dominanci nebo o samice.

Lončák je tak z hlediska loveckého zájmu považován za mladou, ale již vyspělejší zvěř, která je někdy lovena pro maso, které je považováno za jemnější než u starších divočáků. V některých oblastech, kde je potřeba regulovat populaci divokých prasat, může být lov lončáků součástí strategie pro zajištění rovnováhy mezi zvěří a jejími přírodními zdroji.

Původ:
Los mokřadní (Alces alces), největší druh z čeledi jelenovitých, pochází z boreálních lesů a mokřadů severní polokoule. Najdeme ho v Severní Americe, Evropě a Asii, kde obývá husté lesy a oblasti se spoustou vodních ploch.

Specifika:
Vzhled: Los má mohutné tělo, dlouhé nohy a charakteristickou hlavu s velkým čenichem. Samci se pyšní širokými, lopatovitými parohy, které mohou mít rozpětí až 2 metry. Srst je tmavě hnědá až černá, přizpůsobená na chladné prostředí.
Velikost: Dospělí jedinci mohou dosáhnout kohoutkové výšky až 210 cm a vážit 500–700 kg (samci), přičemž samice jsou menší.
Chování: Losy jsou samotářské zvířata, která se spojují pouze během říje. Jsou výborní plavci a dokáží překonat i velké vzdálenosti ve vodě.

Zajímavosti:
Potrava: Losy jsou býložravci, jejichž strava sestává z listů, větví, vodních rostlin a kůry stromů. Vodní rostliny jsou pro ně důležitým zdrojem soli.
Smysly: Mají vynikající čich a sluch, které jim pomáhají při vyhýbání se predátorům.
Adaptace na zimu: Losy jsou výborně přizpůsobeny k životu v chladu – jejich dlouhé nohy jim umožňují pohybovat se přes hluboký sníh a hustá srst je izoluje před nízkými teplotami.
Výskyt:
Los mokřadní se nachází v boreálních lesích a mokřadech severní Evropy (Skandinávie, Pobaltí, Rusko), Asie (Sibiř) a Severní Ameriky (Kanada, Aljaška, sever USA). Vyhledává oblasti s vodními plochami, kde najde dostatek potravy a úkryt.

Lov losa mokřadního:
Lov losa je populární zejména v Kanadě, Aljašce a Skandinávii, kde jsou jeho populace stabilní. Je vyhledáván pro svoji mohutnou trofej a kvalitní maso. Lov probíhá nejčastěji během období říje, kdy samci reagují na vábení. Regulovaný lov přispívá k udržení ekologické rovnováhy a financování ochrany přírody.

Lovecká čest je pojem, který odkazuje na ušlechtilost, čestnost a odpovědnost lovce ve vztahu k ostatním lovcům, k přírodě, k zvěři a k pravidlům myslivosti. Tato zásada zahrnuje dodržování etických a morálních hodnot, které jsou základem pro odpovědné a udržitelné chování při lovu. Lovecká čest se projevuje nejen ve způsobu, jakým lovec přistupuje k lovu samotnému, ale také v tom, jak respektuje přírodu, zvěř a ostatní účastníky loveckých aktivit.

Mezi základní principy lovecké cti patří například:

1. Respekt k zvěři: Lovec by měl vždy respektovat život zvěře a usilovat o to, aby lov probíhal co nejhumánnějším způsobem. To znamená provádět lov tak, aby zvěř byla rychle a efektivně usmrcena, minimalizovalo se její utrpení a bylo respektováno její přirozené chování.

2. Dodržování pravidel a zákonů: Lovecká čest zahrnuje také dodržování všech platných loveckých předpisů a zákonů, které jsou stanoveny pro ochranu přírody, udržitelnost populací zvěře a zajištění rovnováhy v ekosystémech.

3. Poctivost a férovost: Lovec by měl jednat čestně vůči ostatním lovcům. To znamená dodržování lovecké etikety, fair play při sdílení honitby, respektování stanovených lovných kvót a pravidel pro sdílení úlovků.

4. Odpovědnost za své činy: Lovecká čest zahrnuje také odpovědnost za vlastní činy. Lovec by měl být připraven přijmout důsledky svých rozhodnutí, například pokud dojde k chybnému zásahu nebo nedostatečné péči o zraněnou zvěř, a podniknout kroky k nápravě.

5. Úcta k přírodě: Lovec by měl vždy respektovat přírodu a krajinu, ve které loví, a usilovat o ochranu přírodních zdrojů. To zahrnuje odpovědný přístup k lovu, šetrné zacházení s prostředím a ochranu biodiverzity.

Lovecká čest tedy není jen součástí lovecké disciplíny, ale i filozofie, která je základem pro udržitelné a etické lovectví. Je to soubor hodnot, které přispívají k ochraně přírody, zdravému vztahu mezi člověkem a zvěří a harmonickému soužití s ostatními lovci a přírodním prostředím.

Lovecká čutora je tradiční lovecký doplněk, který slouží k nošení tekutin, zejména vody nebo alkoholu, během loveckých výprav. Tento typ nádoby je obvykle plochý a kompaktní, což umožňuje lovci snadno ji nosit při sobě, aniž by byla příliš těžká nebo objemná. Čutory byly historicky vyráběny z různých materiálů, přičemž nejběžnějšími byly rohovina a dřevo, protože byly snadno dostupné a dobře zpracovatelné. V některých případech byly čutory vyráběny také ze skla, přičemž takové čutory byly obvykle umístěny do koženého pouzdra, které poskytovalo ochranu před rozbitím a zároveň usnadňovalo nošení.

Rohovinové a dřevěné lovecké čutory byly oblíbené pro svou odolnost a schopnost udržet tekutiny v požadovaném stavu po dlouhou dobu, což bylo klíčové během dlouhých loveckých výprav. Kožené pouzdro, které bylo často součástí skleněných čutor, nejen chránilo sklo před poškozením, ale také sloužilo jako další vrstva izolace, která pomáhala udržet obsah čutory déle čerstvý.

Lovecké čutory jsou historicky spojovány s mysliveckými tradicemi a rituály. Často byly ozdobeny různými loveckými motivy, jako jsou rytiny, šperky nebo zlaté detaily, což činilo tento předmět nejen praktickým, ale i estetickým doplňkem. I když jsou dnes čutory méně běžné v každodenním životě, stále zůstávají symbolem lovecké kultury a tradice.

Lovecká disciplína je soubor pravidel a zásad, které se musí dodržovat při výkonu loveckého práva. Tento pojem zahrnuje nejen formální pravidla, ale i etické a morální hodnoty, které jsou základem pro odpovědné a udržitelné lovectví. Lovecká disciplína znamená vědomé dodržování předepsaných pravidel, která jsou stanovena pro ochranu přírody, zvěře a zajištění rovnováhy v ekosystémech.

Tato disciplína zahrnuje několik klíčových oblastí, jako jsou:

1. Dodržování loveckých předpisů: Lovci musí respektovat platné zákony, vyhlášky a pravidla, která upravují lov, ochranu zvěře a přírody, a to jak na úrovni národní, tak regionální. To zahrnuje například dodržování loveckých sezón, lovných kvót, a specifických pravidel pro lov jednotlivých druhů zvěře.

2. Bezpečnost: Jedním z nejdůležitějších aspektů lovecké disciplíny je důraz na bezpečnost při lovu. Lovci musí používat zbraně a další lovecké vybavení v souladu s bezpečnostními předpisy, aby se zajistila ochrana nejen jejich, ale i ostatních účastníků lovu a veřejnosti.

3. Respekt k zvěři a přírodě: Lovecká disciplína zahrnuje také úctu k zvěři a přírodě. To znamená lovit odpovědně, respektovat ekologické zákonitosti a zajistit, že lov nebude mít negativní dopady na dlouhodobou udržitelnost populací zvěře nebo na přírodní prostředí.

4. Etika lovu: Etická stránka lovecké disciplíny se týká způsobu, jakým lovci přistupují k lovu. To zahrnuje například minimalizaci utrpení zvířat, odpovědnost za zraněnou zvěř a dodržování zásad humánního lovu. Lovecká čest také zahrnuje zachování rovnosti mezi lovci a vzájemný respekt mezi kolegy.

5. Společenské a kulturní aspekty: Lovecká disciplína se neomezuje pouze na technické a ekologické otázky, ale zahrnuje také společenský a kulturní rozměr. Lovci by měli dodržovat tradice a normy, které podporují pozitivní vztahy v rámci lovu, jako jsou spolupráce, sdílení zkušeností a vzájemná pomoc.

Lovecká disciplína je tedy klíčová pro udržitelné a odpovědné myslivectví. Pomáhá zajistit, že lov není jen o získání trofejí nebo úlovků, ale o respektu k přírodě, ochraně zvěře a rovnováze v ekosystémech. Je to soubor hodnot, který by měl být základem pro všechny, kdo se věnují myslivosti, a měl by být součástí každodenní praxe při výkonu lovecké činnosti.

Lovecká etika je soubor zásad a hodnot, které určují správný a odpovědný vztah lovce k myslivosti, zvěři, přírodě, loveckým psům a kolegům myslivcům. Tento etický rámec je základem pro humánní, udržitelné a respektující chování při lovu, a to jak vůči zvěři, tak i vůči přírodním zdrojům a lidem, kteří se na lovu podílejí. Lovecká etika zahrnuje nejen technické dovednosti, ale také morální odpovědnost a hluboký respekt k přírodě a jejímu ekosystému.

Mezi hlavní aspekty lovecké etiky patří:

1. Respekt k zvěři: Lovec by měl vždy přistupovat k lovu s úctou k životu zvěře. To znamená lovit pouze tehdy, když je to nutné, a zajistit, aby lov probíhal co nejhumánněji a nejrychleji, aby se minimalizovalo utrpení zvířete. Lovec by měl usilovat o perfektní zásah, který povede k okamžitému usmrcení zvířete, čímž se předejde zbytečnému trápení zvěře.

2. Odpovědnost za přírodu: Lovecká etika vyžaduje, aby lovci chránili přírodu a dbali na udržitelnost lovu. To zahrnuje dodržování pravidel pro regulaci populací zvěře, ochranu ohrožených druhů a respektování přírodního cyklu. Lovec by měl být zodpovědný za to, že jeho činnost nebude mít negativní dopady na ekosystémy a přírodní zdroje.

3. Respekt k loveckým psům: Lovečtí psi jsou nedílnou součástí myslivosti a lovecká etika zahrnuje i správný vztah k nim. Lovec by měl o své psy pečovat, poskytovat jim kvalitní výcvik, zajišťovat jejich zdraví a dobré podmínky pro práci. Psi by měli být používáni šetrně a s úctou, aby nebyli vystavováni zbytečnému stresu nebo nebezpečí.

4. Respekt k kolegům myslivcům: Lovecká etika zahrnuje i vzájemný respekt mezi lovci. To znamená, že by měl být zachován správný vztah v rámci lovecké skupiny, vzájemná pomoc a porozumění. Spolupráce je klíčová pro úspěšný a bezpečný lov, a etika myslivosti zdůrazňuje důležitost komunikace, dodržování pravidel a fair play mezi kolegy.

5. Vzdělávání a sebereflexe: Lovecká etika také zahrnuje neustálé vzdělávání a sebereflexi lovců. Lovci by měli pravidelně zlepšovat své dovednosti, studovat nové poznatky o zvěři, přírodě a ekologii, a být otevřeni zpětné vazbě od ostatních myslivců. Důležité je také zamyslet se nad vlastními rozhodnutími a chováním, abychom zajistili, že naše myslivecké praktiky jsou v souladu s etickými a ekologickými zásadami.

Lovecká etika tedy představuje základní rámec, který zajišťuje, že myslivost bude vykonávána odpovědně, s úctou k přírodě, zvěři i ostatním lidem. Je to soubor hodnot, které by měl každý myslivec dodržovat, aby přispěl k udržitelnému a humánnímu chování v rámci lovecké tradice.

Lovecká sezóna je každoročně se opakující období, během něhož je povoleno lovit určité druhy zvěře v souladu s platnými právními předpisy a zákony o myslivosti. Tento termín označuje časově vymezený úsek, během něhož se lovci mohou podílet na regulaci populací zvěře a na jejich udržitelné správě. Lovecká sezóna je stanovena pro různé druhy zvěře, přičemž každý druh má svůj specifický čas lovu, který se řídí biologickými, ekologickými a etickými zásadami, aby byla zajištěna rovnováha v přírodě a zabráněno nadměrnému lovu.

Sezóny lovu jsou stanoveny pro různé druhy zvěře, například pro spárkatou zvěř (jeleni, srnci, divočáci) nebo pro drobnou zvěř (bažanti, kachny, zajíci). Tento časový rámec je pravidelně aktualizován a upravován podle stavu populací daných druhů, jejich rozmnožování, zdravotního stavu a potřeb ekosystémů. Lovecká sezóna má za cíl nejen regulaci počtu zvěře, ale také ochranu přírody, zajištění stability populací a ochranu zemědělských a lesních ekosystémů před škodami způsobenými přemnožením zvěře.

V rámci lovecké sezóny jsou lovci povinni dodržovat předepsané kvóty, limity a pravidla, která upravují, kolik jedinců určitého druhu může být uloveno, aby byla zajištěna dlouhodobá udržitelnost těchto populací. Tato pravidla jsou součástí širšího rámce ochrany přírody a zajištění udržitelného hospodaření s přírodními zdroji. Zároveň lovci musí dodržovat bezpečnostní předpisy a etické normy, které zajišťují, že lov bude probíhat humánním a odpovědným způsobem.

Kromě samotného lovu má lovecká sezóna i význam pro environmentální monitoring, sledování stavu zvěře a řízení jejích populací, což umožňuje přizpůsobení strategií ochrany přírody aktuálním potřebám a změnám v ekosystémech.

Lovecké fanfáry jsou zvukové signály, které se troubí na lesích (trubkách) nebo rohy při slavnostních příležitostech a při určitých akcích spojených s lovem. Tyto melodie mají dlouhou tradici v myslivosti a slouží k vyjádření různých emocí, oznámení nebo rituálů během lovu nebo po jeho ukončení. Lovecké fanfáry se používají jak při zahájení lovu, tak i při jeho ukončení, ale také při dalších důležitých okamžicích, jako jsou například slavnostní honitby, vyhlášení úspěšného lovu, či na počest ulovené trofeje.

Fanfáry mají hluboký kulturní a symbolický význam v myslivecké komunitě. Tradičně jsou spojeny s udržováním harmonie a disciplíny mezi lovci a jako prostředek pro oznámení významných událostí během loveckých výprav. Fanfáry se často používají k označení změny stavu – například začátku honu, vyhlášení přestávky nebo konce lovu, ale mohou mít i dekorativní funkci při loveckých slavnostech nebo ceremoniích.

Lovecké fanfáry se tradičně hrají na speciálních loveckých rohy nebo trubkách, které jsou často ozdobeny kovovými detaily nebo dřevořezbami a mají silný, jasný zvuk, který je dobře slyšitelný i na velkou vzdálenost. V některých kulturách je provádění těchto signálů považováno za umění, a to i v rámci lovecké etikety, kdy je důležitá technika hry a správný výběr signálu pro konkrétní situaci.

Používání loveckých fanfár není jen funkční, ale i estetické, a je součástí historické tradice, která přispívá k slavnostní atmosféře při loveckých akcích. Tato tradice je stále živá, a v některých loveckých komunitách se stále dbá na přesnost a správné provedení fanfár podle pravidel.

Lovecké signály jsou specifické signály a povely, které se používají během společných lovů k koordinaci činnosti lovců, psovodů a dalších účastníků. Tyto signály mají za cíl zajištění plynulého průběhu lovu, komunikaci mezi jednotlivými členy skupiny a minimalizaci rizika. Vydávají se obvykle pomocí píšťal, trubek nebo hlasových povelů a slouží k vymezení různých fází lovu, jako je zahájení honu, změna směru nebo ukončení akce.

Jedním z nejběžnějších signálů je povel pro zahájení nahánění, který upozorňuje naháněče na začátek akce. Další signály mohou označovat změnu směru pohybu zvěře nebo varování, že zvěř je blízko střelců. Píšťaly nebo trubky mohou být také používány pro upozornění na nebezpečnou situaci, například když se zvěř nachází v těsné blízkosti lovců. V případě, že lovec chce zastavit lov nebo ukončit hon, používá signál pro ukončení akce.

Tyto lovecké signály jsou důležitou součástí organizace společného lovu, protože umožňují všem účastníkům být ve správný čas na správném místě a reagovat na aktuální situaci. Kromě toho jsou signály často součástí tradic a zvyků, které se předávají mezi generacemi lovců a psovodů, čímž se zajišťuje kontinuita a kultura lovu. Důležitým aspektem je, že lovecké signály jsou uznávány všemi účastníky lovu, což přispívá k bezpečnosti a úspěchu celé akce.

Lovecké výstavy jsou specializované přehlídky, které se zaměřují na prezentaci trofejí, mysliveckých potřeb, vybavení a dalších předmětů, které souvisejí s myslivostí a loveckou kulturou. Tyto výstavy jsou důležitou součástí mysliveckých tradic a poskytují platformu pro lovce, výrobce a zájemce o myslivost, aby se setkali, vyměnili si zkušenosti a prohlédli si různé artefakty spojené s lovem a ochranou přírody.

Na loveckých výstavách jsou často vystavovány různé trofeje zvěře, jako jsou paroží, kly, zuby nebo kožešiny, které mohou být hodnoceny a oceněny podle mezinárodních standardů. Trofeje jsou obvykle rozděleny do kategorií podle druhu zvěře a kvality, přičemž nejlepší exempláře jsou považovány za vzácné a ceněné. Součástí výstav bývá i prezentace mysliveckých potřeb, jako jsou zbraně, nože, oblečení, dalekohledy a další vybavení, které slouží k úspěšnému lovu.

Kromě trofejí a vybavení jsou na výstavách prezentovány i různé produkty a služby, které souvisejí s myslivostí a přírodními vědami, včetně publikací, školení pro lovce a organizací, které se zabývají ochranou přírody a regulací lovu. Lovecké výstavy také slouží jako místo pro výměnu informací a znalostí mezi odborníky a laickou veřejností, což přispívá k rozvoji etického a udržitelného přístupu k lovu.

Tyto akce mají nejen edukativní charakter, ale také posilují komunitní a společenský aspekt myslivosti, protože umožňují setkání lidí, kteří sdílejí společné zájmy o přírodu, ochranu zvěře a lov. Výstavy jsou rovněž příležitostí pro prezentaci novinek a trendů v oblasti myslivecké techniky a vybavení, což činí z těchto událostí nejen kulturní, ale i odborné a obchodní platformy.

Lovecký host je držitel loveckého lístku, který loví na výzvu uživatele honitby. Tento termín se používá pro lovce, který není přímým vlastníkem honitby, ale má povolení k lovu na daném území na základě pozvání nebo dohody s jejím správcem, tedy uživatelem honitby. Lovecký host může být například hostem vlastníka honitby, lovecké společnosti nebo jiné organizace, která má právo lovecký revír spravovat.

Lovecký host musí splňovat určité podmínky, včetně platného loveckého lístku a dalších regulačních požadavků stanovených pro konkrétní honitbu. Takový host je obvykle součástí společného lovu, při kterém loví zvěř v souladu s pravidly a dohody o lovu. Při lovu jako host se může podílet na různých aspektech lovecké činnosti, jako je nahánění zvěře, střelba na určených stanovištích nebo účast na organizovaných honech, ale musí respektovat pravidla stanovená uživatelem honitby, který je odpovědný za správu území a regulaci lovu.

Tento typ lovecké činnosti je běžný při loveckých výpravách, kdy majitelé honiteb umožní zkušeným lovcům účastnit se lovu na svém území, často výměnou za určité poplatky, nebo jako součást společenské události či benefice. Lovecký host se tedy podílí na lovu, aniž by měl dlouhodobé právo na lov v dané honitbě, a jeho účast je vždy dohodnuta s jejím správcem.

Lovecký lístek je doklad vydaný orgánem státní správy, který opravňuje jeho držitele k výkonu práva lovu. Tento doklad je nezbytný pro každého, kdo se chce aktivně účastnit lovu ve většině zemí a je potvrzením, že jeho držitel splňuje všechny potřebné zákonné a odborné požadavky k výkonu lovu. Lovecký lístek je obvykle vydáván po splnění určitých podmínek, které zahrnují úspěšné absolvování zkoušek z oblasti myslivosti, příslušného vzdělání a praktických dovedností.

Vydání loveckého lístku je spojeno s prokázáním znalostí o právních předpisech týkajících se lovu, ekologie, bezpečnosti při lovu a etických zásadách myslivosti. V některých zemích je potřeba i doložení zdravotní způsobilosti a schopnosti ovládat lovecké zbraně. Lovecký lístek je pravidelně obnovován a držitelé musí dodržovat všechny zákony a pravidla, která se vztahují na lov, včetně ochrany přírody a regulace populací zvěře.

Tento doklad je důležitý nejen pro správné a odpovědné vykonávání lovu, ale také pro zajištění ochrany přírody a ekologické rovnováhy, protože lovci s loveckým lístkem jsou povinni respektovat všechny limity a pravidla lovu stanovená státem nebo správci honiteb. Bez loveckého lístku je lov nezákonný a může vést k právním postihům.

Lovecký průvodce je odborník, který doprovází loveckého hosta během lovu zvěře a poskytuje mu odbornou pomoc a podporu. Tento profesionál má hluboké znalosti o přírodě, chování zvěře, loveckých technikách a pravidlech, která se vztahují na lov v dané oblasti. Úkolem loveckého průvodce je nejen navigovat lovce na správná stanoviště, ale také zajistit, že lov probíhá v souladu s etickými a právními normami.

Lovecký průvodce obvykle provádí hosta během loveckých výprav, ukazuje mu ideální místa pro ulovení zvěře, pomáhá s orientací v terénu a zajišťuje, že lov probíhá bezpečně a efektivně. V některých případech může lovecký průvodce také aktivně vyhledávat stopy, používat lovecké psy nebo pomáhat při postřížce. Kromě praktických dovedností musí být lovecký průvodce i dobrým komunikátorem, aby mohl účinně vysvětlit podmínky lovu a poskytovat rady a pokyny loveckému hostu.

Důležitým aspektem práce loveckého průvodce je zajištění, že lovci dodržují zásady udržitelného a etického lovu, což zahrnuje například respektování velikosti a věku zvěře, výběr vhodného druhu zvěře k lovu a dodržování zákonů o ochraně přírody. Lovecký průvodce je klíčovým partnerem při loveckých výpravách, protože zajišťuje, že lov probíhá profesionálně, efektivně a bezpečně, a zároveň poskytuje loveckému hostu cenné zkušenosti a zážitky z lovu.

Kladkový luk je moderní typ luku, který využívá mechanický systém kladek a lanek ke zvýšení efektivity střelby. Tento systém umožňuje střelci udržet nataženou tětivu s menší námahou než u tradičního luku, což vede k vyšší přesnosti a stabilitě při míření. Kladkový luk byl vyvinut s cílem maximalizovat sílu a rychlost šípu při zachování co nejmenšího fyzického namáhání střelce.  

Hlavním prvkem kladkového luku jsou excentrické kladky umístěné na koncích ramen. Když střelec napne tětivu, kladky zajišťují postupné snižování odporu (tzv. let-off), což znamená, že v plně nataženém stavu musí střelec držet jen zlomek maximální síly luku. Díky tomu může déle a přesněji mířit. Kladkový luk má také vyšší výstřelovou rychlost a lepší penetraci oproti tradičním lukům, což je výhodné při lovu.  

Při lovu je kladkový luk oblíbený zejména díky své síle a přesnosti. Lovci jej využívají pro lov střední a velké zvěře, například jelenů, divokých prasat nebo i větších predátorů. Moderní lovecké kladkové luky jsou často vybaveny optickými zaměřovači, stabilizátory pro minimalizaci vibrací a tlumiči hluku, které snižují šanci, že zvěř výstřel zaslechne a uskočí.  

Díky pokročilé technologii a možnosti přizpůsobení je kladkový luk ideální volbou jak pro lovce, tak pro sportovní střelce. Jeho konstrukce umožňuje přesnou a konzistentní střelbu i na delší vzdálenosti, čímž se výrazně liší od tradičních luků, jako jsou dlouhé nebo reflexní luky. I když vyžaduje více údržby a nastavení než klasický luk, jeho výhody z něj dělají jednu z nejpokročilejších a nejefektivnějších lukostřeleckých zbraní současnosti.

Křížový luk, běžně nazývaný kuše, je střelná zbraň, která kombinuje princip luku s mechanickým natahováním a spoušťovým mechanismem. Na rozdíl od klasického luku, kde střelec musí držet tětivu napnutou celou dobu míření, kuše umožňuje natáhnout tětivu předem a fixovat ji pomocí spoušťového mechanismu. Díky tomu je střelba stabilnější a přesnější, což dává střelci výhodu při lovu i bojovém využití.  

Kuše se skládá z lučiště upevněného na pažbu, tětivy, spoušťového mechanismu a vodicí lišty, po které se šíp (nazývaný také šipka nebo šroub) pohybuje při výstřelu. Moderní kuše mohou být vybaveny kladkovým systémem, který zvyšuje sílu výstřelu a snižuje potřebnou sílu pro natažení tětivy. Tradiční verze, známé jako reflexní kuše, se spoléhají na pevná ramena bez mechanických pomůcek.  

Při lovu je kuše oblíbená zejména díky tichosti výstřelu a vysoké přesnosti. Lovecké kuše se používají k lovu středně velké a velké zvěře, jako jsou jeleni, divoká prasata nebo dokonce medvědi. Silnější modely kuší mají dostatečný výkon, aby pronikly hluboko do tkáně zvířete, což zajišťuje účinný zásah. Lovecké šipky bývají vybaveny speciálními hroty, například mechanickými expandéry, které se po zásahu otevřou a způsobí větší ranivý účinek.  

Dnes se kuše využívají nejen pro lov, ale i ve sportovní střelbě a rekreačním lukostřeleckém střeleckém odvětví. Moderní materiály, jako jsou kompozity a lehké kovy, zvyšují jejich výkon a odolnost. Přestože kuše vyžaduje delší nabíjení než klasický luk, její výhody v přesnosti, síle a snadnosti použití z ní dělají oblíbenou střelnou zbraň dodnes.

Lýčí je vrstva pokožky, která chrání a vyživuje paroh v období jeho růstu u parožnaté zvěře, jako jsou jeleni, daňci, nebo sobi. Lýčí obsahuje cévy a nervy, které poskytují potřebné živiny a kyslík pro rychlý růst parohu, který je tvořen rohovinou. Tato pokožka pokrývá paroh během jeho růstu, čímž zajišťuje jeho ochranu před vnějšími vlivy a umožňuje mu růst ve správném tvaru a velikosti.

Během období růstu parohu je lýčí měkké, vláknité a na dotek může být teplé, protože je intenzivně prokrveno. V tomto stavu paroh roste rychle a získává svou konečnou podobu, dokud se lýčí neodstraní v důsledku přirozeného opadu, kdy paroh ztvrdne a začne odumírat. Po dokončení růstu paroh ztuhne a lýčí zcela odumře, odpadne, a odhalí tvrdý, plně vytvořený paroh, který zůstává až do dalšího období růstu. Lýčí se tedy během růstu parohu považuje za klíčový ochranný a vyživující prvek pro správný vývoj paroží.

Maďarsko je země s bohatou mysliveckou tradicí a různorodou přírodou, která nabízí skvělé příležitosti pro myslivce. S rozmanitými zeměmi, které zahrnují nížiny, lesy a vodní plochy, Maďarsko je domovem pro širokou škálu divoké zvěře. Země je známá pro lov jelenů, srnců, divokých prasat a muflonů, přičemž její lesy a zemědělské oblasti poskytují ideální podmínky pro tyto druhy.

Maďarsko se také pyšní tradicí lovu pernatých druhů, jako jsou bažanty, divoké kachny a husy, které jsou velmi populární mezi myslivci. V některých oblastech, jako je Pannonian Basin, lze nalézt bohaté myslivecké revíry, které nabízejí různé druhy lovu, od chytání pernatých druhů po velké druhy zvěře.

Myslivost v Maďarsku má dlouhou tradici a je velmi regulováno, aby se zajistila rovnováha mezi myslivectvím a ochranou přírody. Země nabízí množství mysliveckých revírů, které jsou spravovány na vysoké úrovni a poskytují špičkové myslivecké zážitky. Maďarsko je tak ideální destinací pro ty, kteří hledají kvalitní lov v srdci Evropy.

Malá zvěř je myslivecký termín označující druhy volně žijících živočichů, které svou velikostí nepatří mezi tzv. spárkatou zvěř (jelen, srnec, divoké prase atd.). Do malé zvěře se řadí především zajícovití, šelmy menšího vzrůstu, drobní savci a pernatá zvěř. Tento typ zvěře tvoří významnou součást mysliveckého hospodaření a regulace jejího stavu je důležitá pro zachování ekologické rovnováhy.

Dělení malé zvěře:

• Srstnatá malá zvěř – patří sem například zajíc polní, králík divoký, liška obecná, kuna lesní a skalní, jezevec nebo tchoř.
• Pernatá malá zvěř – zahrnuje bažanta obecného, koroptev polní, kachnu divokou, sluku lesní, holuba hřivnáče nebo havrana polního.

Lov malé zvěře:

Myslivci loví malou zvěř pomocí brokovnice, u menších druhů lze použít i kulovnice malých ráží (např. .22 LR). Používají se různé způsoby lovu:

• Ploužení – pomalý pohyb krajinou, kdy myslivec vyhledává zvěř.
• Šoulačka – tichý postup lesem nebo polími s cílem přiblížit se ke zvěři.
• Čekaná – lovec vyčkává na vhodném místě, kde se zvěř často pohybuje.
• Lov se psy – využívají se slídiči nebo honiči k vyhánění zvěře.

Význam regulace:

Malá zvěř je důležitou součástí přírody, ale její přemnožení může mít negativní dopady. Například přemnožení zajíců či králíků škodí zemědělství, přemnožené šelmy mohou ohrožovat jiné druhy. Proto myslivci regulují počty lovem, aby udrželi rovnováhu v přírodě.

Mannlicher M1895 je opakovací puška rakousko-uherského původu, která se stala jednou z nejrozšířenějších palných zbraní ve výzbroji armády Rakouska-Uherska a později i dalších států. Tato puška využívá přímotažný závěr, což znamená, že k nabití a vybití náboje není nutné klasické otočné pohyby závěru, ale pouze přímé zatažení a vysunutí. Tento mechanismus umožňuje rychlejší střelbu ve srovnání s běžnými opakovacími puškami své doby.  

M1895 byla vyráběna v několika variantách, včetně pěchotní pušky a kratších karabin určených pro jízdu či dělostřelectvo. Používala náboj s okrajovou nábojnicí a nabíjela se pomocí klipového systému, který umožňoval rychlé vkládání pěti nábojů najednou. Díky vysoké úsťové rychlosti měla značnou průbojnost a dostřel.  

Při lovu se tato zbraň uplatnila zejména v lovecké verzi, která byla často přestavována na civilní modely. Díky svému výkonu byla vhodná pro lov středně velké a velké zvěře, například jelenů či divokých prasat. Přímotažný mechanismus poskytoval výhodu v rychlém přebíjení, což bylo užitečné při střelbě na pohybující se cíle. I dnes je možné se s loveckými úpravami této zbraně setkat, přičemž mnohé z nich byly přepracovány na modernější náboje, které lépe odpovídají současným požadavkům na přesnost a výkon.

Původ:
Kozoroh Marco Polo (Capra falconeri heptneri), často označovaný také jako markhur, je ikonický horský druh, který obývá odlehlé oblasti Střední Asie. Jeho jméno je odvozeno od známého cestovatele Marca Pola, který jej poprvé popsal během svých cest. Tento majestátní druh je známý zejména svými působivými spirálovitě stočenými rohy.

Specifika:
Vzhled: Má mohutné tělo s hustou srstí, která je ideální pro přežití v chladném horském prostředí. Barva srsti se mění podle sezóny od světlé béžové až po tmavě hnědou. Samci mají výraznou bradu a mohutné rohy, které mohou dosáhnout délky až 1,5 metru.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 90–100 cm v kohoutku a váží 70–90 kg.
Chování: Marco Polo kozorožci jsou mimořádně ostražité a plaché. Žijí ve vysokohorských oblastech v nadmořských výškách 3 000–5 000 metrů.

Zajímavosti:
Impozantní rohy: Rohy samců jsou nejdelší ze všech druhů kozorožců a představují jednu z nejvyhledávanějších trofejí.
Ohrožený druh: Tento druh je na Červeném seznamu IUCN zařazen mezi ohrožené, hlavně kvůli ilegálnímu lovu a úbytku přirozeného prostředí.
Pohyb v extrémech: Kozorohové Marco Polo dokáží překonávat strmé svahy a sněhová pole, přičemž jejich kopyta jsou přizpůsobena na pevný úchop v horském terénu.
Výskyt:
Marco Polo Kozoroh se vyskytuje v horských oblastech Střední Asie, zejména v pohořích Pamír, Hindúkuš, Karakoram a Tian-šan. Nejpočetnější populace jsou v Tádžikistánu, Pákistánu, Afghánistánu a Kyrgyzstánu.

Lov kozorožce Marco Polo:
Tento druh je jedním z nejvyhledávanějších horských trofejních zvířat. Lov se provádí především v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, kde je přísně regulován a spojen s vysokými poplatky. Vysokohorský lov představuje náročnou fyzickou výzvu a nezapomenutelný zážitek. Finance získané z lovu často směřují na ochranu druhu a rozvoj místních komunit.

Markazín je termín používaný pro mládě divočáka, obvykle ve věku do jednoho roku. Markazíni se vyznačují svou malou velikostí a charakteristickým pruhovaným zbarvením, které jim pomáhá splynout s prostředím a chránit je před predátory. V tomto stádiu života jsou markazíni stále závislí na matce a jejím vedení, i když již začínají samostatně hledat potravu.

Markazíni jsou často velmi aktivní a zvědaví, což je typické pro mláďata, která se učí zručnostem nezbytným pro přežití. Během tohoto období se také postupně přizpůsobují životu ve stádu a začínají se podílet na sociálních interakcích s ostatními členy rodiny. Jakmile markazín dosáhne určité velikosti a zdatnosti, přechází do další fáze života a začíná vykazovat znaky dospívajícího divočáka, kdy ztrácí pruhované zbarvení a získává tmavší srst typickou pro dospělého jedince.

Mauritius je ostrov v Indickém oceánu, známý svými nádhernými plážemi, korálovými útesy a tropickým podnebím, ale také bohatou historií a kulturou. I když není tradičně považován za mysliveckou destinaci, nabízí zajímavé možnosti pro milovníky přírody. Ostrov je domovem pro řadu vzácných druhů, jako jsou endemické ptáky, hmyz a rostliny, které jsou chráněny v národních parcích a přírodních rezervacích.

Myslivost na Mauritiu je velmi omezené a regulované, zejména s ohledem na snahu o ochranu místní fauny a flóry. Avšak v minulosti se na ostrově prováděl lov divokých zvířat, zejména pro kontrolu populace nepůvodních druhů. Pro ty, kteří hledají aktivity v přírodě, Mauritius nabízí spíše ekologické turismus a safari, kde si návštěvníci mohou užít pozorování ptáků a jiných divokých zvířat v přírodních rezervacích nebo na ostrovních výletech. Mauritius je ideální pro ty, kteří hledají kombinaci relaxace, dobrodružství a ochrany přírody.

Mauser 98 (Gewehr 98) je legendární opakovací puška s válcovým odsuvným závěrem, kterou navrhla německá firma Mauser. Tato zbraň se stala jednou z nejvlivnějších pušek v historii a její závěrový mechanismus dodnes slouží jako vzor pro moderní lovecké a sportovní pušky. Puška byla známá svou vysokou přesností, spolehlivostí a odolností, což ji učinilo oblíbenou nejen ve vojenském, ale i v loveckém prostředí.

Mechanika a konstrukce:

Mauser 98 používá klasický odsuvný závěr s rotačním uzamčením pomocí dvou masivních ozubů, které zajišťují pevné uzamčení náboje v komoře. Zbraň je zásobovaná z vnitřního schránkového zásobníku na 5 nábojů, které se vkládají pomocí nábojového pásku nebo jednotlivě. Díky silné konstrukci a jednoduchému mechanismu byla Mauser 98 považována za extrémně spolehlivou i v extrémních podmínkách.

Standardní ráží byla 8×57 mm IS, což je silný a účinný náboj s dlouhým dostřelem a vysokou ranivostí. Puška měla dlouhou hlaveň (kolem 740 mm), což jí poskytovalo vynikající přesnost, ale činilo ji poměrně těžkou. Později vznikly kratší varianty, jako Karabiner 98k (Kar98k), která byla lehčí a obratnější.

Využití při lovu:

Po skončení své vojenské služby si Mauser 98 získal velkou oblibu mezi lovci a sportovními střelci. Díky své robustnosti a přesnosti byl často přestavován na loveckou pušku. Mnoho pušek bylo upraveno na civilní ráže, jako .30-06 Springfield, .270 Winchester nebo 7×64 mm, aby lépe vyhovovaly loveckým potřebám.

• Větší ráže (8×57 mm IS, .30-06 Springfield) jsou ideální pro lov velké zvěře, jako jsou jeleni, losi nebo divoká prasata.
• Menší ráže (např. .243 Winchester, 6,5×55 SE) jsou vhodné pro srnčí zvěř nebo lišky.
• Díky pevné konstrukci a jednoduchému závěru vydrží Mauser 98 i náročné podmínky v lese a na horách.

Výhody a nevýhody:

Vysoká přesnost – dlouhá hlaveň a kvalitní drážkování.
Extrémní spolehlivost – funguje i v blátě, prachu a mrazu.
Odolná konstrukce – masivní ocelový závěr a silná pažba.
Vyšší hmotnost – oproti moderním loveckým puškám je těžší.
Dlouhý závěr – pomalejší přebíjení než u některých moderních zbraní.

Díky svým výjimečným vlastnostem zůstává Mauser 98 dodnes ikonou loveckého a sportovního střeliva. I po více než sto letech od svého vzniku slouží jako vzor pro mnoho moderních pušek a mezi milovníky klasických zbraní je stále vysoce ceněna.

Mauser Kar98k (Karabiner 98 kurz) je legendární opakovací puška německého původu, která se stala standardní pěchotní zbraní německé armády ve 20. století. Je založena na systému Mauser 98, který je považován za jeden z nejspolehlivějších a nejodolnějších závěrových mechanismů v historii palných zbraní. Tento systém využívá otočný odsuvný závěr s třemi uzamykacími ozuby, což zajišťuje vysokou pevnost a bezpečnost při střelbě.  

Puška je komorována pro náboj 7,92×57 mm Mauser, který poskytuje vysoký výkon, dlouhý účinný dostřel a silný ranivý účinek. Kar98k se nabíjí pomocí pětiranného zásobníku, do kterého se náboje vkládají pomocí nábojového pásku nebo jednotlivě. Hlaveň byla zkrácena oproti předchozím modelům Mauser 98, což usnadňovalo manipulaci, aniž by se výrazně snížila přesnost nebo výkon střely.  

V loveckém využití je Kar98k oblíbený zejména v civilních úpravách, často přestavovaných na sportovní a lovecké kulovnice. Díky silnému náboji je vhodný pro lov střední a velké zvěře, jako jsou jeleni, divoká prasata nebo losi. Přesná hlaveň a robustní konstrukce z něj dělají ideální zbraň pro střelbu na delší vzdálenosti. Moderní úpravy často zahrnují montáž puškohledů, výměnu pažby nebo přebíjení na jiné náboje, jako například .30-06 Springfield.  

I dnes je Mauser Kar98k vyhledávanou zbraní mezi lovci, sportovními střelci i sběrateli. Jeho nadčasový design, vynikající mechanika a historická hodnota z něj činí jednu z nejikoničtějších opakovacích pušek všech dob.

Původ:
Medvěd černý, známý také jako baribal (Ursus americanus), je nejrozšířenějším druhem medvěda v Severní Americe. Obývá rozsáhlé lesy, horské oblasti a mokřady od Kanady přes Spojené státy až po sever Mexika.

Specifika:
Vzhled: Baribal má středně velké tělo s lesklou černou srstí, ačkoli v některých oblastech se mohou vyskytovat i hnědavé, skořicové či dokonce bílé jedince. Charakteristickým znakem bývá světlá skvrna na hrudi.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují délky 120–200 cm a váží 50–300 kg, přičemž samci jsou výrazně větší než samice.
Chování: Baribaly jsou samotářské zvířata, která se setkávají hlavně během období páření. Jsou všežravci, ale většinu jejich potravy tvoří vegetace, přestože nepohrdnou ani měkkýši, hmyzem či zdechlinami.

Zajímavosti:
Šplhání: Baribaly jsou vynikající lezci a často se uchylují na stromy, aby se vyhnuli nebezpečí nebo hledali potravu.
Zimní spánek: Během zimy vstupují do hibernace, přičemž jejich metabolismus se výrazně zpomalí, což jim umožňuje přežít dlouhá období bez jídla.
Adaptabilita: Tento druh medvěda je mimořádně přizpůsobivý a dokáže obývat různorodá prostředí včetně oblastí v blízkosti lidských sídel.
Výskyt:
Baribal se vyskytuje ve většině Severní Ameriky, především v lesnatých oblastech Kanady, USA a severního Mexika. Největší populace najdeme v národních parcích a rezervacích, jako jsou Yellowstone, Great Smoky Mountains či Algonquin.

Lov baribala:
Lov baribala je populární zejména v Kanadě a Aljašce, kde je regulován a podléhá kvótám. Baribal je vyhledáván pro svoji jedinečnou kožešinu a trofej v podobě lebky. Lov probíhá v jarních nebo podzimních měsících, zejména v lesnatých oblastech, kde baribaly vyhledávají potravu. Správné plánování a regulovaný lov přispívají k udržení zdravých populací tohoto druhu.

Melanismus je genetická abnormalita, která se projevuje abnormálně tmavým až černým zabarvením kůže, srsti, peří nebo jiných výtvorů těla živočichů, jako jsou rohy, způsobeným nadbytkem tmavého pigmentu zvaného melanin. Tento pigment je zodpovědný za tmavé odstíny barvy v tělech zvířat a lidí, a jeho zvýšená produkce vede k charakteristickému ztmavnutí pleti nebo srsti.

Melanismus může nastat u různých druhů zvířat a je nejvíce známý u savců, ptáků a plazů. U některých druhů, jako jsou například černí panterové, kteří jsou vlastně melanističtí jaguáři nebo levharti, se tato vlastnost stala natolik výraznou, že se melanismus stal dominantní formou vzhledu daného druhu. Podobně i v populacích některých druhů ptáků nebo ryb lze narazit na jednotlivce s výrazně černou nebo velmi tmavou barvou.

Melanismus je způsoben genetickými mutacemi, které ovlivňují produkci melaninu, což je základní pigment v tělech zvířat, jenž je zodpovědný za jejich tmavou barvu. Tento nadbytek melaninu může vést k různým výhodám, jako je lepší ochrana proti slunečnímu záření nebo lepší maskování v určitých typech prostředí. Například, černá srst nebo peří může pomoci zvířeti splynout s temnějším prostředím, což je užitečné pro lov nebo ochranu před predátory.

Na druhou stranu, u některých druhů může melanismus představovat nevýhodu, například z hlediska tepelné regulace, protože tmavší zbarvení může absorbovat více tepla. Melanismus je zajímavým příkladem přírodní variace, která může mít různé ekologické důsledky v závislosti na druhu, prostředí a konkrétních podmínkách, ve kterých zvíře žije. Tento fenomén také ukazuje, jak genetické změny mohou ovlivnit vzhled a chování zvířat v průběhu evoluce.

Migrace zvěře je přirozený pohyb zvířat z jednoho místa do jiného, který je často způsoben různými ekologickými faktory, jako je změna ročních období, dostupnost potravy, páření nebo klimatické změny. Tento pohyb může být krátkodobý nebo dlouhodobý a může se týkat jak jednotlivých druhů, tak i celých populací zvířat. Migrace zvěře je běžná u mnoha druhů, od ptáků po savce, a je klíčovým mechanismem pro zajištění jejich přežití a reprodukce.

U některých druhů zvěře, jako jsou například jelení nebo divočáci, může migrace probíhat v rámci menších území, kdy se zvířata pohybují mezi různými částmi svého teritoria v závislosti na ročních obdobích nebo podmínkách prostředí. Tento typ migrace, známý jako migrace na krátké vzdálenosti, obvykle souvisí s hledáním potravy nebo přizpůsobením se změnám počasí, jako je hledání úkrytů v zimě nebo přechod na místa s lepšími pastvinami na jaře a v létě.

Naopak, některé druhy zvěře, jako jsou migrace losů nebo bizony, mohou vykazovat migraci na dlouhé vzdálenosti. Tato migrace je často spojena s náročnými změnami klimatických podmínek nebo s pářením, kdy zvířata migrují do oblastí, kde se nacházejí vhodné podmínky pro reprodukci nebo kde mohou najít optimální zdroje potravy. U některých druhů, například u sobů nebo karibu, může migrace zahrnovat masivní pohyb celé populace, která migruje přes velké vzdálenosti, aby se vyhnula těžkým zimním podmínkám nebo našla lepší pastviny.

Migrace zvěře není vždy přímá a může být ovlivněna řadou faktorů, jako jsou změny v prostředí, přítomnost predátorů, lidská činnost nebo urbanizace, která může zvířatům bránit v přirozeném pohybu. Kromě toho, pokud je migrace příliš narušena, může to mít negativní dopad na ekologickou rovnováhu, zdraví zvířecích populací nebo schopnost reprodukce.

Pro myslivce a odborníky na ochranu přírody je sledování migrace zvěře důležitým nástrojem pro porozumění dynamice zvířecích populací a pro správu přírodních zdrojů. Sledování migrujících druhů může pomoci předpovědět změny v jejich rozmístění a pomoci při ochraně jejich migrace před negativními vlivy, jako je ztráta přirozených migrančních tras nebo fragmentace přírodních biotopů.

Monogamie je způsob páření, kdy samec vytváří dlouhodobý partnerský vztah pouze s jednou samicí, nebo kdy žijí samci a samice v páru i mimo období rozmnožování. Tento termín je často používán k popisu vztahů, které jsou stabilní a výhradní, což znamená, že samec i samice zůstávají věrní jednomu partnerovi po celou dobu, nebo alespoň po delší dobu během svého reprodukčního cyklu.

U monogamních druhů je vztah mezi samcem a samicí často charakterizován vzájemnou péčí o potomstvo a společným vychováváním mláďat. Tento model páření je poměrně častý u ptáků, kde samec a samice často společně hnízdí, pečují o vejce a mláďata, a po jejich vyvedení se opět spojují, aby přežili a pokračovali v páření. U některých druhů savců, jako jsou vlci nebo bobři, je monogamie také běžná, kde samec a samice tvoří stabilní rodinný pár, který se podílí na výchově mladých.

Monogamie se však nemusí vždy týkat pouze reprodukčního období. U některých druhů může monogamie zahrnovat i období mimo páření, kdy pár zůstává pohromadě kvůli vzájemné podpoře a ochraně. Tento typ soužití je výhodný pro zajištění přežití potomků, protože stabilní pár může efektivně chránit a pečovat o mladé. Takový partnerský vztah je často posílen i prostřednictvím různých sociálních a komunikačních signálů mezi oběma partnery, které zahrnují páření, společnou péči o teritorium, nebo dokonce vzájemnou pomoc při hledání potravy.

V některých případech může být monogamie v přírodě výhodná z hlediska efektivní péče o potomstvo a zajištění, že oba rodiče budou mít podíl na výchově mláďat, což zvyšuje šance na jejich přežití. U některých druhů však může docházet i k příležitostnému páření s jinými jedinci mimo partnerský vztah, což v některých případech nazýváme "sekundární monogamií" nebo "falešnou monogamií".

Monogamie je tedy složitý a rozmanitý proces, který závisí na druhu, ekologických podmínkách a konkrétních potřebách pro přežití a rozmnožování. Je jedním z mnoha různých reprodukčních strategií, které živočichové vyvinuli, aby maximalizovali své šance na úspěch v rozmnožování a péči o své potomky.

Původ:
Muflon lesní (Ovis gmelini musimon), často považovaný za nejmenší druh divoké ovce, pochází z oblasti Středomoří, konkrétně z Korsiky a Sardinie. Později byl introdukován do mnoha evropských zemí, kde se úspěšně přizpůsobil lesnatým a horským oblastem.

Specifika:
Vzhled: Muflon má štíhlé tělo s hnědou srstí, která má v zimě hustší a tmavší podsadu. Samci jsou charakteristické mohutnými zakřivenými rohy, zatímco samice buď nemají rohy, nebo jsou jejich rohy malé.
Velikost: Dospělé muflony dosahují výšky 60–75 cm v kohoutku a váží 25–50 kg, přičemž samci jsou větší a těžší než samice.
Chování: Muflony žijí ve stádech, často oddělených podle pohlaví, přičemž starší samci se pohybují osamoceně nebo v malých skupinách.

Zajímavosti:
Mohutné rohy: Rohy samců jsou velmi výrazné a mohou dosáhnout délky až 90 cm. Slouží při soubojích o dominanci a jako impozantní trofej pro lovce.
Horská obratnost: Muflony jsou výjimečně zdatní lezci, což jim umožňuje obývat i strmé a skalnaté svahy.
Přizpůsobivost: Během staletí introdukce se muflony úspěšně přizpůsobily různým klimatickým podmínkám a biotopům, od lesů po horské louky.
Výskyt:
Původní populace muflonů se nacházejí na Korsice a Sardinii. Introdukované populace jsou rozšířeny ve více zemích střední Evropy, včetně Česka, Slovenska, Polska, Maďarska či Rakouska. Preferují lesnaté a horské oblasti s dostatkem potravy a úkrytu.

Lov muflona lesního:
Lov muflona je oblíbený ve střední a jižní Evropě, kde jsou jeho populace stabilní. Trofej v podobě mohutných rohů je vysoce ceněná. Lov probíhá nejčastěji na podzim, kdy samci vstupují do říje a jsou aktivnější. Muflony představují výzvu pro lovce díky své ostražitosti a pohybu v náročném horském terénu. Regulovaný lov zajišťuje ochranu jejich populací a biologické rozmanitosti lokalit.

Musketa je historická palná zbraň, která se používala především mezi 16. a 19. stoletím jako hlavní výzbroj pěchoty. Jedná se o dlouhou předovku s hladkým vývrtem hlavně, což znamená, že neměla drážky pro stabilizaci střely. Kvůli tomu byla její přesnost relativně nízká, zejména na delší vzdálenosti. Střelba z mušket probíhala pomocí černého střelného prachu, který se ručně sypal do hlavně, kam se následně vsunula olověná koule a upěchovala nabijákem.  

Mechanismus zážehu se během historie vyvíjel – nejstarší muškety používaly doutnákový zámek, později byl nahrazen kolečkovým a křesadlovým zámkem, až se nakonec objevily perkusní muškety, které umožňovaly spolehlivější odpálení výstřelu. Nevýhodou mušket byla pomalá kadence střelby, protože celý nabíjecí proces trval dlouhé sekundy, někdy i minuty. Z toho důvodu se vojáci často seskupovali do formací a pálili salvy, aby kompenzovali nízkou přesnost a rychlost nabíjení.  

Při lovu se muškety používaly především na větší zvěř, jako byli jeleni nebo divoká prasata. Kvůli absenci drážkování v hlavni a nižší přesnosti museli lovci často přistoupit k lovu na kratší vzdálenost nebo střílet do skupiny zvířat. Lov s mušketou vyžadoval trpělivost, dobré střelecké dovednosti a rychlé nabíjení, pokud první rána cíl nesložila. Přesto byla musketa ve své době revoluční zbraní a položila základ pro vývoj moderních palných zbraní, které dnes lovci běžně používají.

Myslivec je osoba, která se věnuje péči o zvěř, ochraně přírody a regulaci početních stavů lovné zvěře v honitbě. Jeho činnost zahrnuje přikrmování zvěře v zimním období, budování mysliveckých zařízení, monitoring zdravotního stavu zvěře a také kontrolu predátorů, aby byla zachována ekologická rovnováha. Myslivec musí dodržovat platné zákony a etické zásady lovu, které zahrnují správný výběr kusu ke střelbě, šetrné zacházení se zvěří a důsledné dohledávání postřelených jedinců. Kromě lovu se věnuje také ochraně přírody, například zakládáním remízků, obnovou mokřadů či vysazováním vhodné vegetace pro zlepšení podmínek zvěře. K výkonu myslivosti potřebuje složit zkoušky z myslivosti, které zahrnují znalosti biologie zvěře, právních předpisů, zbraní a střeliva, kynologie a lovecké etiky. Myslivec často spolupracuje s lesníky, zemědělci a ochranáři na udržování vyváženého ekosystému. Důležitou součástí jeho práce je také osvěta veřejnosti, například vysvětlování významu myslivosti a prevence škod na zemědělských plodinách či lesních porostech.

Myslivecké hospodaření je cílevědomá myslivecká činnost, která je zaměřena na chov, ochranu, lov a hospodárné využívání ulovené zvěře. Tento proces zahrnuje komplexní přístup k řízení a ochraně přírodních zdrojů, aby byla zachována rovnováha mezi populacemi zvěře a ekologickými podmínkami. Cílem mysliveckého hospodaření je udržet zdravou a stabilní populaci zvěře, která odpovídá kapacitě prostředí a zároveň se zajistí odpovědný a udržitelný lov.

Chov zvěře v rámci mysliveckého hospodaření zahrnuje vytváření vhodných podmínek pro rozmnožování, zajištění dostatečného množství potravy, vody a úkrytů, aby zvěř mohla žít v co nejlepších podmínkách. Ochrana zvěře se zaměřuje na prevenci nemocí, predátorů a dalších hrozeb, které mohou ohrozit zdraví a početnost populací. Lov je pak prováděn tak, aby byl v souladu s regulačními pravidly, která zajišťují, že zvěř není lovena nadměrně a že populace zůstává udržitelná.

Hospodaření s ulovenou zvěří zahrnuje i její efektivní využívání, a to nejen pro trofeje, ale také pro maso, kůže a další produkty, které mohou být z ulovených zvířat získány. Udržitelné myslivecké hospodaření vyžaduje pečlivé plánování a monitorování stavu zvěře, aby byla zachována biodiverzita a rovnováha ekosystémů. Tento způsob hospodaření je základem pro ochranu přírody a podporu zdravých populací zvěře, přičemž zároveň zohledňuje i etické a ekologické principy spojené s lovem a ochranou přírody.

Nahánění zvěře je způsob lovu používaný při společných honech, kdy se zvěř cíleně pohání směrem k postaveným střelcům. K tomuto účelu se využívají lovečtí psi, zejména slídiči a honiči, kteří zvěř vyhledávají, rozhánějí a postupně ji směrují požadovaným směrem. Psi pracují samostatně nebo ve skupině a jejich úkolem není zvěř zadržet, ale pouze ji přimět k pohybu. Nahánění se používá především při lovu černé zvěře, srnčí zvěře a někdy i drobné zvěře, jako jsou zajíci či bažanti. Důležitou roli hraje správná organizace lovu, rozmístění střelců a bezpečnostní pravidla, aby se předešlo nehodám. Lovci jsou postaveni v předem určených místech a čekají, až se nahnaná zvěř objeví v jejich dostřelu. Nahánění probíhá většinou v hustém lese, houštinách nebo na velkých otevřených plochách, kde se zvěř běžně ukrývá. Tento způsob lovu je efektivní zejména v oblastech s vysokou koncentrací zvěře, kde by individuální lov nebyl dostatečně účinný. Lovci při nahánění často používají brokovnice nebo kulovnice vhodné ráže podle druhu lovené zvěře.

Naháňka je druh společného honu, při kterém se zvěř aktivně nahání na střelce, kteří jsou rozmístěni na určených stanovištích. Tento typ lovu je velmi oblíbený a využívaný v mnoha zemích, protože umožňuje lovcům lovit zvěř ve skupině a s větší organizovaností. Během naháňky se zvěř, obvykle ve formě většího stáda, žene pomocí tzv. naháněčů, kteří postupují směrem k střelcům. Naháněči, kteří bývají často vybaveni psy, vyhánějí zvířata z jejich úkrytů a usměrňují je směrem k střelcům na stanovištích, kteří jsou připraveni k výstřelu. Tento druh lovu je zaměřen na zajištění efektivity a rychlosti, protože zvěř je "hnaná" přímo na lovce, kteří mají za úkol ji ulovit, když projde v jejich blízkosti.

Střelci jsou při naháňce rozmístěni na strategických místech, která byla předem vybrána tak, aby poskytovala dobrý výhled a zároveň umožnila bezpečné a přesné výstřely. Naháňka je náročná na koordinaci mezi jednotlivými účastníky lovu, protože musí být zajištěno, že zvěř bude správně navedena na stanoviště střelců a že střelci budou mít dobré podmínky pro přesnou střelbu. Tento způsob lovu je především vhodný pro lov větší zvěře, jako jsou divočáci, jelení nebo mufloni, kteří se vyskytují ve větších skupinách a pohybují se v terénu, který umožňuje jejich účinné nahánění. Naháňka má dlouhou tradici, a to nejen jako efektivní způsob lovu, ale i jako společenská událost, která často spojuje lovce, psovody a další účastníky do týmového úsilí.

Namibie je fascinující africká země, která se stala oblíbenou destinací lovců, zejména těch, kteří chtějí lovit divokou zvěř v autentickém a nedotčeném prostředí. Díky své rozmanité krajině, která zahrnuje pouště, savany i hory, nabízí Namibie širokou škálu loveckých zážitků. V této zemi lze lovit různé druhy zvířat, například leopardy, gepardy, slony, nosorožce, kudu, impaly, springboky a zebry, ale nejvyhledávanější je takzvaná "velká pětka" (slon, nosorožec, lev, leopard a buvol). Namibie je také proslulá svými kvalitními trofejemi, které lákají lovce z celého světa. Lov v této zemi je přísně regulován a orientován na udržitelnost, přičemž místní komunity často profitují z cestovního ruchu a lovu, čímž podporují ochranu přírody a hospodaření s volně žijícími zvířaty. Namibie je jednou z nejlepších destinací pro africký lov, kde si lovci mohou užít nejen vzrušující lov, ale také jedinečné dobrodružství v divočině.

Národní park Etosha, nacházející se v severozápadní Namibii, je jedním z největších a nejznámějších národních parků v Africe a jednou z největších mysliveckých destinací v oblasti. Etosha, což v jazyce Ovambo znamená „velká bílá plocha“, je známá svou rozsáhlým solným jezerem, které je viditelné iz vesmíru, a jeho jedinečným ekosystémem, který hostí obrovské množství divoké zvěře.

Park je domovem pro širokou škálu afrických zvířat, včetně „big five“ – slona, ​​lva, leoparda, buvola a nosorožce. K tomu se přidávají druhy jako žirafy, zebra, impala, kudu, springbok a různé druhy antilop a ptáků. Etosha je známá také svými populacemi hrochů, hrochů a šakalů.

Myslivost v Etoshe bylo kdysi povoleno, ale dnes je tento národní park chráněn a slouží především k ochraně přírody a turistickému rozvoji. Lovecké aktivity jsou nyní omezeny na specifické komerční oblasti mimo park, které jsou také přísně regulovány, aby se zachovala biologická rozmanitost. V současnosti se Etosha zaměřuje spíše na ekologický turismus a pozorování divoké zvěře, což umožňuje návštěvníkům získat jedinečný zážitek z pozorování afrických zvířat v jejich přirozeném prostředí.

Etosha je jedním z nejlepších míst na světě pro safari a nabízí nezapomenutelné zážitky v africké divočině, kde návštěvníci mohou vidět divokou zvěř u vodních jam, které jsou kritickými místy pro život divokých zvířat během suchých období.

Nášlap je specifický typ stopy, kdy zadní noha zvířete dopadá do otisku přední nohy tak, že ji částečně překrývá zezadu. Tento jev je běžný u některých druhů zvěře, zejména šelem a sudokopytníků, a může se lišit podle rychlosti pohybu či terénu. Při klidné chůzi bývá na šlapané půdě dobře patrný, zatímco při běhu může být méně zřetelný. Myslivci podle něj dokáží určit druh zvěře, její velikost, směr pohybu a někdy i zdravotní stav. U srnčí a jelení zvěře se na měkkém podkladu často ukazuje typický ostrý otisk spárků, přičemž na zadních končetinách mohou být patrné i paspárky. U šelem, jako je liška nebo vlk, je nášlap charakteristický svým tvarem, protože zadní tlapa přirozeně kopíruje otisk té přední. V zimě se v hlubokém sněhu nebo v bahnitém terénu stopy více prolínají, což někdy ztěžuje jejich správné vyhodnocení. Poznání nášlapu je důležité při stopování zvěře a může lovci napovědět nejen přítomnost určitého druhu, ale také jeho aktivitu v dané oblasti.

Nechráněná zvěř je druh zvěře, jejíž lov není časově omezen a která podléhá nižším regulacím v rámci loveckých pravidel. To znamená, že pro lov této zvěře neexistují specifické sezónní restrikce nebo kvóty, což umožňuje lovcům lovit tyto druhy po celý rok. Nechráněná zvěř může zahrnovat druhy, které jsou považovány za přemnožené nebo invazní, což znamená, že jejich populace může mít negativní dopad na ekosystémy, zemědělství nebo lesní hospodářství.

Lov nechráněné zvěře je často povolen z důvodu potřeby regulace jejich počtu, aby nedošlo k přetížení přírodních zdrojů nebo poškozování zemědělských plodin a lesních mladin. Příkladem nechráněné zvěře může být například liška, kun, nebo některé druhy divokých prasat, které jsou často loveny mimo stanovené sezóny lovu. Lov těchto druhů je obvykle prováděn s cílem udržet rovnováhu v přírodních ekosystémech a snížit negativní vlivy na zemědělskou a lesnickou výrobu.

Je však důležité, aby lovci i při lovu nechráněné zvěře dodržovali etické zásady lovu a respektovali příslušné předpisy a pravidla, která se mohou lišit podle regionu. I když lov těchto druhů není časově omezen, stále je třeba dodržovat zásady ochrany přírody, zajištění udržitelného lovu a ochrany biodiverzity.

Nora je skrýš vyhrabaná v zemi, která slouží jako úkryt pro zvěř, zejména pro některé druhy, které se zde ukrývají před predátory nebo nepříznivými podmínkami počasí. Nora je také místem, kde samice některých druhů zvěře, jako jsou divoké králíky, lišky, jezevci nebo některé hlodavce, rodí a odchovávají své mladé.

Tento typ úkrytu poskytuje zvířatům bezpečí, stabilní teplotu a ochranu, což je nezbytné pro přežití mláďat v prvních týdnech života. Nory mohou mít různé velikosti a složení v závislosti na druhu zvířete, ale obvykle mají několik komor nebo prostor, které slouží k odpočinku, úkrytu a výkrmu mláďat.

Nora je často velmi pečlivě upravena, aby poskytovala maximální ochranu, například díky silným stěnám a východům, které pomáhají uniknout v případě nebezpečí. Mnohé druhy, které používají nory, se k nim opakovaně vracejí a mohou je používat jako své trvalé bydliště po větší část svého života. V některých případech jsou nory součástí širších podzemních systémů, které zahrnují různé chodby a východy, což zvířatům poskytuje více možností k úniku a pohybu.

Norsko je země, která nabízí jedny z nejkrásnějších a nejdivočejších přírodních scenérií v Evropě, což z ní činí skvělou destinaci pro lovce. Díky rozmanité krajině, která zahrnuje hory, lesy, fjordy a tundru, poskytuje Norsko bohaté lovecké revíry, které jsou domovem nejrůznější divoké zvěře. Lov v Norsku je velmi populární a regulovaný, země klade velký důraz na ochranu přírody a udržitelnost. Mezi nejčastěji lovené druhy patří los, jelen, srnec, divoké prase a v některých oblastech také medvěd a vlk. Norské hory, zejména v oblastech jako Hardanger, Dovrefjell nebo Jotunheimen, jsou známé svými bohatými loveckými revíry. Norsko je také proslulé lovem losů, který je v zemi velmi oblíbeným druhem lovu, zejména v oblastech na severu. Kromě velké zvěře se v Norsku loví také pernaté ptactvo, jako jsou bažanti, husy a divoké kachny, které jsou velmi oblíbené v nížinných oblastech a na pobřeží. Lov je v Norsku přísně regulován, aby byla zajištěna rovnováha mezi ochranou přírody a lovem. Norské lovecké revíry poskytují vynikající příležitosti pro ty, kteří hledají autentické lovecké zážitky v krásné, nedotčené přírodě.

Obora je oplocená část lesa nebo jiného přírodního území, která slouží k intenzivnímu chovu a lovu zvěře. Tento prostor je pečlivě vymezený a uzavřený oplocením, aby se zajistilo, že zvěř v něm žije v relativní izolaci a je pod kontrolou, což umožňuje efektivní řízení její populace a organizování lovu. Obory jsou často používány k chovu kvalitní trofejní zvěře, jako jsou jeleni, daňci, mufloni nebo divočáci, a to za účelem kontrolovaného lovu nebo pro trofejní účely.

V oborách se zvěř často chová v podmínkách, které podporují její růst a reprodukci, a jsou zde zajištěny specifické podmínky pro potravu, ochranu před predátory a vhodné prostředí pro rozmnožování. Lov v oborách je obvykle regulován a provádí se podle přísných pravidel, aby byla zachována rovnováha mezi zvěří a prostředím, a zároveň se zajistilo, že lov bude prováděn eticky a s ohledem na udržitelnost populací.

Obory mohou být rozmanité co do velikosti a charakteru, přičemž některé jsou poměrně malé a zaměřují se na chov konkrétních druhů, zatímco jiné mohou mít desítky hektarů a sloužit pro intenzivní lov a selektivní odlov trofejní zvěře. Tyto uzavřené prostory umožňují efektivní monitorování stavu zvěře a mohou být součástí širších strategií pro ochranu a správu lesních a přírodních ekosystémů.

Ochranný odstřel je výjimečně povolený odstřel zvěře, který se realizuje v době, kdy je zvěř obvykle chráněná, a to za účelem omezení škod, které zvěř způsobuje v zemědělství, lesnictví nebo jiných ekosystémech. Tento odstřel je povolen pouze na základě specifických důvodů, kdy je přítomnost zvěře v dané oblasti neudržitelná nebo když její počet výrazně převyšuje kapacitu území a dochází k výrazným ekologickým nebo ekonomickým škodám.

Ochranný odstřel se obvykle povoluje v případech, kdy zvěř, například divočáci, jelení nebo jiní savci, poškozuje lesní porosty, zemědělské plodiny nebo narušuje rovnováhu v ekosystémech. K tomu může docházet v důsledku přemnožení zvěře, které není regulováno přirozenými predátory nebo jinými faktory. V takových případech může být ochranný odstřel nástrojem, jak zajistit udržitelnost prostředí a ochranu majetku.

Tento odstřel je vždy regulován a podléhá přísným pravidlům, které zajišťují, že nebudou porušeny zásady ochrany přírody a že odstřel bude prováděn zodpovědně, s ohledem na etiku a ekologické důsledky. K ochrannému odstřelu je obvykle třeba souhlas příslušného orgánu, například mysliveckého spolku, správce honitby nebo státní správy, a musí být prováděn pouze v přísně vymezených obdobích a na specifických místech.

Cílem ochranného odstřelu není neúměrné snížení populací zvěře, ale spíše regulace počtu jedinců, aby byla zachována rovnováha mezi zvěří a přírodními zdroji, což pomáhá chránit přírodní prostředí, zemědělskou produkci a lesní hospodářství. Ochranný odstřel je tedy nástrojem pro prevenci škod a udržení ekologické stability v oblastech, kde by bez regulace mohla zvěř představovat významnou hrozbu pro dané prostředí.

Omalovánky, v kontextu divočáků, označují charakteristické otěry, které divočáci zanechávají na stromech po opuštění kaliště. Tento termín je často používán v myslivosti a označuje specifické stopy, které divočáci vytvářejí při otírání svých těl o kmeny stromů nebo větve. Divočáci si tímto způsobem čistí svou srst, odstraňují parazity, nebo si označují teritorium. Tento zvyk je běžný, zejména po vyhledání kaliště, kde se divočáci často zdržují, aby se napili nebo se na chvíli "osvěžili" ve vlhké zemi.

Tento "otěr" o stromy, kterým divočáci zanechávají stopy, je často v myslivecké praxi užitečným indikátorem, protože může sloužit k určení pohybu zvěře v určitém území, ať už jde o jejich aktuální trasu, nebo o oblast, kterou pravidelně navštěvují. Otěry na stromech mohou také ukazovat na aktivitu divočáků v konkrétní oblasti, což může být užitečné pro lovce při plánování jejich dalších kroků.

Omračující zásah je specifický druh úderu nebo zasažení, při kterém zvěř obvykle trne nebo je zasažena parožím či jiným tvrdým předmětem (např. trn nebo roh) do určité části těla, jako je obratel nebo hlava. Tento zásah způsobí, že zvěř na krátkou dobu ztratí vědomí nebo je výrazně dezorientována, což ji přivede k tomu, že padne na místo. Omráčená zvěř se následně rychle vzpamatuje a po krátkém čase, kdy se zotaví, obvykle uniká.

Tento typ zásahu se může stát neúmyslně při lovu, kdy lovecký zásah není dostatečně přesný, aby vedl k okamžitému usmrcení zvěře, což způsobí dočasné omráčení, ale nikoli trvalé zranění. Takový zásah je problémový, protože může vést k neetickému lovu, kdy zvěř není usmrcena hned, ale je dočasně ochromena a následně uprchne, což může způsobit utrpení zvířeti a ztížit další sledování a lov. Tato situace je nešťastná i z hlediska odpovědného lovu, protože nevede k okamžitému ukončení života zvířete, jak by bylo žádoucí.

V myslivecké praxi je velmi důležité, aby lovci byli při lovu maximálně přesní a aby zásahy byly prováděny tak, aby zvěř byla usmrcena okamžitě, což minimalizuje její utrpení a zajišťuje etické a humánní podmínky lovu. Omračující zásah by měl být v ideálním případě předcházkou k usmrcení zvěře a pokud k němu dojde, lovec by měl okamžitě pokračovat v činnostech, které zajistí, že zvíře nebude zbytečně trpět nebo uprchne.

Původ:
Pakůň černý (Connochaetes gnou), známý také jako pakůň běloocasý, pochází z jižní Afriky, kde se původně vyskytoval na otevřených travnatých planinách. Jeho historická populace byla téměř vyhubena kvůli lovu a ztrátě stanoviště, ale dnes je úspěšně reintrodukován v rezervacích a loveckých oblastech, včetně některých částí Zimbabwe.

Specifika:
Vzhled: Pakůň černý má tmavě hnědou až černou srst, bílý ocas a výrazné zakřivené rohy, které mají obě pohlaví. Je menší než pakůň modrý, dosahuje výšky 110–120 cm v kohoutku a váží 110–180 kg.
Chování: Je známý svým teritoriálním chováním – samci si chrání své území, zatímco samice a mláďata se pohybují v menších skupinách.
Pohyb: Tento druh je vynikající běžec, schopný dosáhnout rychlosti až 80 km/h, což mu pomáhá unikat před predátory.

Zajímavosti:
Bílý ocas: Bílý ocas slouží ke komunikaci ve stádě, zejména během běhu nebo v době nebezpečí.
Hlasité volání: Pakone vydávají charakteristické zvuky podobné troubení, které jsou slyšitelné na velké vzdálenosti.
Odolnost: Tento druh je mimořádně odolný vůči suchu a dokáže přežít v oblastech s minimálním množstvím vody.
Výskyt:
Pakůň černý se dnes vyskytuje převážně v chráněných oblastech a soukromých rezervacích jižní Afriky. V Zimbabwe ho lze vidět na specifických loveckých farmách a v některých oblastech se savanovitým charakterem.

Lov pakoně černého:
Lov pakoně černého je atraktivní pro jeho unikátní trofej a výzvu, kterou představuje jeho rychlost a ostražitost. Lov se provádí hlavně v otevřených travnatých oblastech, kde je nutná trpělivost a přesná střelba. Nejlepší období pro lov je během sucha, kdy se pakoně shromažďují v blízkosti vodních zdrojů. Trofej zahrnuje rohy a krásně zbarvenou kůži.

Původ:
Pakůň pásavý (Connochaetes taurinus), nazývaný také pakůň modrý, je ikonický obyvatel afrických savan. Tento druh pochází z východní a jižní Afriky, kde se stal symbolem velkých migrací. Nejznámější migrační trasy jsou v Serengeti a Masai Mara.

Specifika:
Vzhled: Pakůň pásavý má robustní tělo s šedomodrou srstí a tmavšími pruhy na ramenou, které připomínají pásy. Jeho hlava je velká, s krátkými a zahnutými rohy, které mají obojí pohlaví.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 120–145 cm v kohoutku a váží 150–270 kg.
Sociální chování: Pakone jsou velmi zvířata v zájmovém chovu, žijící v četných stádech, která mohou zahrnovat stovky až tisíce jedinců.

Zajímavosti:
Velká migrace: Každý rok procházejí pakoně pásavé epickými migracemi napříč Tanzanií a Keňou, během kterých překonávají stovky kilometrů v hledání potravy a vody.
Spolupráce se zebry: Často žijí v symbióze se zebry, které využívají k varování před predátory, zatímco pakoně spásají nižší vegetaci, kterou zebry nechávají za sebou.
Adaptace: Jsou výjimečně odolné vůči suchu a dokážou využít minimální množství dostupné vody.
Výskyt:
Pakone pásavé obývají savany a otevřené travnaté oblasti. Jejich největší koncentrace jsou v národních parcích východní Afriky, jako jsou Serengeti a Masai Mara. V Zimbabwe se s nimi lze setkat ve vybraných národních parcích a soukromých rezervacích, například v oblasti Hwange.

Lov pakoňů pásavých:
Pakone pásavé jsou vyhledávány pro jejich výrazné trofeje a výjimečné zážitky z lovu. Lov probíhá většinou v savanových oblastech, kde lze pozorovat jejich typické chování ve stádech. Díky jejich obratnosti a rychlosti mohou představovat zajímavou výzvu pro lovce. Regulovaný lov je součástí ochrany jejich populací v chráněných oblastech.

Parohy jsou kostěné útvary, které rostou na hlavách samců jelenovitých, jako jsou jeleni, daňci, nebo mufloni. Tyto výrůstky jsou charakteristické pouze pro samce a slouží především v období páření k soubojům o samice a k vymezení teritoria. Parohy jsou jedním z nejvíce rozpoznatelných znaků u jelenovitých, a jejich velikost a tvar jsou často považovány za indikátory zdraví a síly samce.

Parohy jsou tvořeny kostní tkání, která roste z čelní kosti, a jsou pokryty vrstvou měkké pokožky zvané lýčí, která je velmi bohatá na cévy a vyživuje rostoucí paroh. Lýčí je měkké a vlhké, a poskytuje živiny potřebné pro růst parohu. Tento růst je jedním z nejrychlejších procesů v živočišné říši – parohy mohou vyrůst během několika měsíců do své konečné velikosti.

Co je zvláštní, parohy jsou každoročně obnovovány. Každý rok na jaře nebo na začátku léta začínají růst nové parohy, zatímco staré parohy padají. Tento proces se nazývá "sundání parohů". Po páření, v zimě, kdy jsou parohy zralé a již nejsou potřeba pro souboje o samice, samci ztratí své parohy a příští rok začnou růst nové. Tento cyklus obnovy parohů je příkladem přizpůsobení se přírodním podmínkám a ekologickým potřebám daného druhu.

Parohy jsou důležitým prvkem v ekologii jelenovitých, protože se podílejí na sociálním chování mezi samci (například během soubojů) a slouží také jako atraktivní znak pro samice při výběru partnera. Navíc jsou parohy v myslivecké a trofejní kultuře vysoce ceněny a slouží jako symbol síly a zdraví zvířete, což může ovlivnit lovce při výběru cíle pro lov nebo při hodnocení kvality zvěře.

Původ:
Pavian (Papio) je rod opic, který obývá rozsáhlé oblasti subsaharské Afriky a některé části Arábie. Paviany jsou přizpůsobeny různým typům stanovišť, od savan po lesy a hornaté oblasti. Vyskytují se v mnoha národních parcích v Africe, jako jsou Kruger, Etosha a Serengeti.

Specifika:
Vzhled: Paviany mají robustní tělo s výraznými lícními kostmi a dlouhýma nohama. Srst je různé barvy, od šedohnědé po zelenou, v závislosti na druhu. Samci jsou výrazně větší a mají pestré zbarvení prsou a obličeje, které slouží ke komunikaci.
Velikost: Dospělí samci dosahují výšky 50–80 cm a váží 20–40 kg, samice jsou menší.
Chování: Paviany jsou zvířata v zájmovém chovu, která žijí v hierarchických skupinách. Tyto skupiny mohou číst až 100 jedinců a jsou velmi organizovány.

Zajímavosti:
Komunikace: Paviany mají širokou škálu hlasových projevů a tělesné komunikace, kterými si vyjadřují různé emoce a varování před nebezpečím.
Sociální struktura: Skupiny pavianů jsou striktně hierarchické, přičemž dominantní samci mají přístup k nejlepším samicím a potravinám.
Inteligence a nástroje: Paviany jsou velmi inteligentní a využívají nástroje pro získávání potravy, jako je používání kamenů na otevírání ořechů.
Výskyt:
Paviany se vyskytují v různých typech prostředí po celé subsaharské Africe a jsou velmi přizpůsobivé. V Zimbabwe je lze nalézt v savanách, lesích a některých národních parcích, jako je Hwange.

Lov pavanů:
Lov pavianů je relativně vzácný, avšak někteří lovci si tento druh vybírají pro jeho drsné chování a jako výzvu, kterou představují. Paviany jsou obzvláště náročné na lov kvůli své obratnosti, sociálním vazbám a schopnosti rychle se ukrýt před nebezpečím.

Původ:
Pižmoň severský (Ovibos moschatus) je odolný býložravec, který pochází z arktických oblastí severní Ameriky a Grónska. Tento druh přežil i poslední dobou ledovou a je dokonale přizpůsoben drsným podmínkám tundry. Pižmoně byly introdukovány i do některých částí Skandinávie a Ruska, kde se úspěšně aklimatizovaly.

Specifika:
Vzhled: Pižmoň má mohutné tělo pokryté hustou, dlouhou srstí, která jej chrání před mrazy. Jeho jméno pochází od pižmového zápachu, který produkují žlázy samců během období páření.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 120–150 cm v kohoutku a váží 200–400 kg.
Rohy: Oba pohlaví mají mohutné rohy, které jsou zakřivené a setkávají se v čele v silném krunýři. Rohy slouží k obraně i při soubojích mezi samci.

Zajímavosti:
Odolnost vůči chladu: Pižmoň je přizpůsoben extrémním arktickým podmínkám – jeho hustá srst a podsada (qiviut) poskytují jedinečnou tepelnou izolaci.
Skupinové chování: Pižmoně žijí v malých skupinách a při ohrožení vytvářejí kruhovou formaci, přičemž mláďata chrání uvnitř kruhu.
Historický význam: Pižmony byly loveny domorodými obyvateli Arktidy pro maso, kůži a qiviut, který je jednou z nejteplejších a nejjemnějších přírodních vláken.
Výskyt:
Pižmoň se vyskytuje především v severní Kanadě, na Aljašce, v Grónsku a na Sibiři. Introdukované populace žijí iv Norsku a Švédsku, kde se úspěšně adaptovaly na tamní podmínky.

Lov pižmoně:
Lov pižmoně je populární zejména v Kanadě a Grónsku, kde je přísně regulován. Tento druh představuje zajímavou trofej díky svým mohutným rohům a jedinečné srsti. Lov probíhá v drsných arktických podmínkách, což z něj činí nezapomenutelný zážitek a výzvu. Regulace a kvóty pro lov zajišťují ochranu tohoto fascinujícího druhu v jeho přirozeném prostředí.

Poslední hryz (zob) je tradiční myslivecký zvyk, který představuje poctu vzácnější ulovené zvěři. Tento obřad se provádí v okamžiku, kdy je ulovena významná nebo výjimečná zvěř, a symbolizuje respekt k zvířeti, které bylo uloveno. Po ulovení zvěře se zálomek, což je kus masa nebo jiný symbolický předmět, vkládá do svíráku, což je tradiční nástroj, jenž slouží k upevnění nebo uchycení. Tento rituál může být součástí lovecké ceremonie, která se koná po úspěšném lovu.

Tento zvyk je zároveň projevem úcty k přírodě a zvěři, kterou lovci loví podle pravidel a s respektem k ekosystému. Poslední hryz je často spojen s oslavami a přátelskými setkáními lovců, kdy se sdílejí zážitky z lovu a připomíná se důležitost zodpovědného a etického přístupu k myslivosti. Tento rituál může mít různé podoby v závislosti na regionálních tradicích, ale vždy zůstává důležitou součástí lovecké kultury.

Poslídka je způsob lovu, při kterém lovec pečlivě sleduje stopy a pachy zvěře, aby ji lokalizoval a následně ulovil. Tento lov je často používán při lovu predátorů, jako jsou vlci, lišky, rysi nebo jiné masožravce, u kterých je kladeno důraz na schopnost správně číst stopy a pachové stopy v terénu. Poslídka vyžaduje velkou trpělivost, dovednost a zkušenosti, protože lovec musí nejen rozpoznat čerstvé stopy a zvířecí pachy, ale také je správně interpretovat a sledovat je v různých typech terénu, jako jsou lesy, louky nebo horší přístupné oblasti.

Během poslídky se lovec zaměřuje na detaily, jako je tvar stopy, hloubka otisků, směr pohybu a další indikátory, které mohou pomoci určit, kde se zvěř nachází nebo kam se pohybuje. V některých případech se využívají i psi, kteří jsou speciálně vyškoleni k hledání stop a pachů, čímž se zvyšuje šance na úspěšný lov. Poslídka je náročná jak fyzicky, tak psychicky, protože lovec musí být neustále ve střehu a připraven reagovat na jakoukoli změnu v chování zvěře. Tento způsob lovu je vysoce efektivní, ale zároveň etický, protože lovec se soustředí na hledání zvěře, která se chová přirozeně, bez použití rušivých nebo neetických metod.

Poslídka má dlouhou tradici a je považována za jednu z nejnáročnějších, ale také nejvíce uspokojivých forem lovu, protože vyžaduje hluboké porozumění přírodě, zvěři a jejímu chování. Je to lov, který odměňuje trpělivost, koncentraci a schopnost správně číst znamení, které zvířata zanechávají v přírodě.

Postřížka je termín, který označuje specifický způsob lovu, při kterém se zvěř loví po jejím zranění nebo při jejím odražení po předchozím honu. Tento termín se často používá v souvislosti s lovem velké zvěře, například jelenů, divočáků nebo jiných druhů, kteří jsou postřeleni a následně potřebují být "dohledáni" nebo "postříženi". Postřížka obvykle nastává, když zvěř není okamžitě ulovena, ale po výstřelu se vzdaluje a lovec ji musí sledovat a najít, aby ji mohl definitivně usmrtit, pokud je zraněná.

V praxi postřížka zahrnuje pečlivé sledování stop, krevních skvrn, které zvěř zanechává, a hledání dalších znaků, které by mohly naznačit její směr pohybu. V některých případech, když je zvěř jen lehce zraněná, je nutné ji postupně přitlačit, aby lovec mohl bezpečně a humánně dokončit lov. Tento způsob lovu vyžaduje vysokou úroveň dovednosti a zkušeností, protože lovec musí přesně identifikovat místo zranění a využít všechny dostupné prostředky k nalezení a dokončení lovu.

Postřížka je často považována za odpovědný způsob lovu, protože zajistí, že zvěř nebude zbytečně trpět, a lovec si zároveň plně uvědomuje důležitost preciznosti při střelbě a následném dohledávání. I když jde o náročný a někdy i dlouhý proces, postřížka je součástí lovecké etiky, která klade důraz na minimalizaci utrpení zvířat a dosažení rychlého a humánního konce lovu.

Původ:
Prase bradavičnaté (Phacochoerus africanus) je původním druhem afrických savan a polopouští. Je to robustní a nenáročné zvíře, které se vyskytuje v celé subsaharské Africe včetně Zimbabwe.

Specifika:
Vzhled: Prase bradavičnaté má charakteristický vzhled s mohutným tělem, velkou hlavou a dvěma páry výrazných bradavic na tvářích, které slouží jako ochrana při bojích. Má zakřivené kly, které používají k obraně a při přehrabování země.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 60–85 cm v kohoutku a váží 50–150 kg, přičemž samci bývají větší než samice.
Strava: Jedná se o všežravce, které se živí trávou, kořeny, plody, ale i drobnými živočichy.

Zajímavosti:
Klekání při krmení: Prase bradavičnaté často klečí na předních nohách, když se pase, čímž šetří energii při hledání potravy.
Útěk do nory: Při nebezpečí se často uchylují do nor, přičemž vcházejí zadkem napřed, aby mohli kly použít proti predátorovi.
Odolnost: Jsou velmi odolné a dokáží přežít iv oblastech se sezónními zdroji vody.
Výskyt:
Prase bradavičnaté obývá široké spektrum stanovišť včetně savan, polopouští a otevřených lesů. V Zimbabwe jsou běžné v národních parcích a rezervacích, zejména tam, kde je dostatek potravy a vody.

Lov prasete bradavičnatého:
Lov prasete bradavičnatého je vyhledáván pro jeho charakteristické kly a jeho schopnost uniknout lovci, což jej činí zajímavou výzvou. Prase je často loveno během denních procházek savanou, zejména v blízkosti vodních zdrojů. Regulovaný lov zajišťuje ochranu populací, přičemž je tento druh díky své přizpůsobivosti běžně dostupný v loveckých oblastech.

Právo lovit je soubor práv a povinností, které jsou spojeny s výkonem myslivosti a lovem zvěře. Toto právo je upraveno právními předpisy a je nezbytné pro každého, kdo se chce legálně podílet na lovu zvěře. Právo lovit zahrnuje nejen možnost lovu, ale i povinnost chránit zvěř, chovat ji a zajistit její udržitelný rozvoj, aby se zachovala rovnováha mezi populacemi zvěře a přírodními ekosystémy.

Mezi hlavní složky práva lovit patří například povinnost regulovat počet zvěře na základě ekologických a etických zásad. Myslivecký hospodář musí zajistit, že loví pouze ty jedince, kteří nejsou ohroženi vyhynutím nebo negativním vlivem na ekosystém. To znamená, že při lovu je nutné respektovat stanovené limity a období lovu, a tím se minimalizují negativní dopady na přírodu. Právo lovit zahrnuje i povinnost chránit zvěř před nelegálním lovem, nemocemi, predátory a jinými hrozbami.

Další důležitou součástí práva lovit je možnost přivlastnění si ulovené zvěře, což znamená, že lovec má právo na zvěř, kterou uloví v souladu s právními předpisy. To zahrnuje nejen samotný lov, ale i využívání trofejí, masa, kůží nebo jiných částí zvířete. V některých případech může lovec také sbírat spadlé paroží nebo vejce lovné zvěře, což je právně regulováno, aby nedocházelo k poškozování přírodních zdrojů a rovnováhy v populacích zvěře.

Právo lovit není jen o získávání trofejí nebo užitku z ulovené zvěře, ale i o odpovědnosti vůči přírodě. Myslivci, kteří toto právo vykonávají, mají povinnost chovat zvěř v souladu s přírodními zákony a zákony o ochraně přírody, a zajistit, že jejich činnost bude udržitelná a šetrná vůči životnímu prostředí. Tento soubor práv a povinností je základem pro odpovědné myslivecké hospodaření a pro ochranu přírody a biodiverzity.

Přezka je termín používaný v myslivosti a zoologii, který označuje pohlavní ústrojí samic některých šelem, jako jsou medvědice, lišky, vlčice a další. Tento pojem se vztahuje na vnější vzhled a strukturu pohlavních orgánů samic těchto druhů. Přezka není běžně pozorována u všech druhů zvířat, ale je charakteristická pro určité šelmy, které mají specifické reprodukční rysy. Tento termín je především užitečný pro lovce a přírodovědce, kteří se zajímají o identifikaci pohlaví zvířat v terénu, kde je často obtížné rozlišit samce od samic na první pohled.

Přezka má zásadní význam během reprodukčního cyklu, protože může sloužit k určení pohlaví zvířete, což je důležité nejen pro studium populací a rozmnožování těchto šelem, ale také pro regulaci lovu a ochrany přírody. U samic šelem je přezka obvykle výraznější během období, kdy jsou zvířata připravena na rozmnožování. Pohlavní orgány mohou vykazovat určité změny v závislosti na cyklu, což může mít vliv na chování samice, její aktivitu nebo dokonce na teritoriální chování.

Například u lišek nebo vlčic může být přezka pozorována v období říje, kdy se samice připravují na páření, a její struktura může naznačovat aktivitu v reprodukčním cyklu. Tento termín je užitečný i pro pozorování a výzkum těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí, kdy může sloužit jako indikátor pro studium jejich zdraví, chování nebo ekologických potřeb.

Původ:
Přímorožec jihoafrický (Oryx gazella) je druh antilopy, který obývá jižní Afriku, především suché, polopouštní a savanové oblasti. Tento druh je rozšířen v zemí jako Jihoafrická republika, Namibie a Botswana, a jeho populace se vyskytují také v Zimbabwe v některých chráněných oblastech.

Specifika:
Vzhled: Přímorožec jihoafrický je známý svými dlouhými, rovnými rohy, které mají samce i samice. Tělo je robustní, s krátkou, šedavou až světle hnědou srstí a bílým břichem a tváří.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 110–120 cm v kohoutku a váží 180–250 kg.
Chování: Přímorožci jsou obvykle samotářské nebo se pohybují v malých skupinách, hlavně v období páření. Tato zvířata jsou mimořádně odolná vůči suchu a vysokým teplotám.

Zajímavosti:
Přizpůsobení na vedra: Přímorožec je schopen přežít v extrémních podmínkách, díky své schopnosti regulovat tělesnou teplotu a šetřit vodou, což je velmi důležité v suchých oblastech, kde žije.
Výborní běžci: Tento druh je velmi rychlý a dokáže dosáhnout rychlosti až 70 km/h, což mu umožňuje unikat před predátory.
Rohy jako ochrana: Jejich silné a dlouhé rohy se používají k obraně proti predátorům, ale i při soubojích mezi samci.
Výskyt:
Přímorožci obývají různé typy suchých oblastí, jako jsou savany, polopouště a kamenité kopce, a vyskytují se ve více národních parcích a chráněných oblastech v jižní Africe, včetně Zimbabwe. Vyznačují se schopností přežít i v těžkých podmínkách, kde jiné druhy mohou mít problém s vodou.

Lov přímorožce jihoafrického:
Lov přímorožce jihoafrického je atraktivní pro jeho impozantní rohy a krásnou srst. Tento druh je oblíbený mezi lovci, ale kvůli svému odolnému charakteru a schopnosti pohybovat se v náročných podmínkách představuje výzvu. Lov se provádí většinou v chráněných oblastech, kde je regulován s cílem zachovat stabilitu populace.

Pytláctví je protispolečenská a nezákonná aktivita, která spočívá v neoprávněném zasahování do práva lovu. Tento termín označuje činnost, při které jednotlivci nebo skupiny loví zvěř bez povolení, porušují lovecké zákony a pravidla a nelegálně vyhledávají a usmrcují zvířata. Pytláctví se může týkat různých aspektů myslivosti, včetně lovu na zakázaných pozemcích, lovu v chráněných oblastech, lovu ohrožených nebo chráněných druhů, či překročení stanovených lovných kvót.

Pytláctví je nejen porušením zákona, ale má i závažné ekologické a etické důsledky. Neoprávněný lov může narušit rovnováhu v přírodě, ohrozit stabilitu populací zvěře a poškodit ekologické systémy. Například, pokud je lovena příliš velká část populace druhu, může to vést k vyhynutí nebo k destabilizaci celé populace. Pytláci také často nezohledňují správné metody lovu, což může vést k utrpení zvířat a neúměrnému poškození přírody.

Další vážnou stránkou pytláctví je nelegální obchodování s ulovenou zvěří nebo jejími částmi, jako jsou kožešiny, trofeje nebo maso. Tento černý trh má negativní dopad na ochranu přírody a přírodní zdroje, protože podkopává úsilí o udržitelné hospodaření a ochranu ohrožených druhů. Pytláctví je často spojené s organizovanými zločineckými skupinami, které profitují z nelegálního obchodu a neodpovědného lovu.

Boje proti pytláctví zahrnují přísné tresty pro pachatele, ale také preventivní opatření, jako je vzdělávání veřejnosti o důležitosti ochrany přírody a myslivosti, zlepšování kontrolních mechanismů a spolupráce mezi orgány státní správy a neziskovými organizacemi. Pytláctví ohrožuje nejen samotné zvířata a jejich prostředí, ale i širší ekologickou rovnováhu a udržitelnost přírodních ekosystémů, což činí tuto problematiku vážnou hrozbou pro budoucnost ochrany přírody.

Ráže je označení průměru hlavně střelné zbraně nebo průměru střely, která z ní může být vystřelena. Udává se v milimetrech (např. 7,62 mm) nebo v palcích (např. .308 Winchester, kde „.308“ znamená 0,308 palce). Ráže je klíčovým faktorem při určování účinnosti, výkonu a vhodnosti zbraně pro konkrétní použití, ať už jde o lov, sportovní střelbu nebo vojenské využití.

Typy ráží podle použití:

• Pistolové ráže – typicky menší ráže s kratšími nábojnicemi, například 9×19 mm Parabellum, .45 ACP nebo .380 Auto. Používají se především v krátkých ručních zbraních a samopalech.
• Puškové ráže – silnější náboje s delšími nábojnicemi, například 5,56×45 mm NATO, 7,62×51 mm NATO nebo .30-06 Springfield. Jsou určeny pro dlouhé zbraně a nabízejí vysokou přesnost a dostřel.
• Brokové ráže – u brokovnic se ráže označuje číslem, například 12ga (12. ráže), 16ga, 20ga. Čím vyšší číslo, tím menší průměr hlavně. Brokové náboje obsahují množství malých broků nebo jednotnou střelu (slug).
• Lovecké a sportovní ráže – zahrnují široké spektrum nábojů, od slabších ráží pro malou zvěř (.22 LR) po silné lovecké ráže, například .300 Winchester Magnum nebo 9,3×62 mm, které se používají na velkou zvěř.

Význam ráže při lovu:

Výběr ráže závisí na druhu lovené zvěře. Například:

• .22 LR – vhodná pro drobnou zvěř (králíci, veverky).
• .223 Remington – často používaná na lišky a menší predátory.
• .308 Winchester nebo 6,5 Creedmoor – ideální pro srnčí zvěř a středně velkou zvěř.
• .300 Win Mag nebo 9,3×62 mm – určeny pro lov velké zvěře, jako jsou jeleni, losi nebo divoká prasata.

Každá ráže má své výhody a nevýhody – menší ráže mají nižší zpětný ráz a levnější střelivo, zatímco větší ráže nabízejí větší ranivost a delší účinný dostřel. Výběr správné ráže je proto klíčový pro efektivní a etický lov.

Revír je vymezená oblast, která je určena pro mysliveckou činnost a spravována podle specifických pravidel a předpisů, jež zajišťují udržitelnost a rovnováhu mezi zvěří a jejím prostředím. Tento prostor je určen pro regulovaný lov zvěře, ale také pro ochranu přírody, zajištění vhodných podmínek pro životní prostředí a zachování biodiverzity. Revír je součástí širšího hospodaření s přírodními zdroji, přičemž správa revíru zahrnuje nejen lov, ale i péči o zvěř, monitoring jejích populací, zajištění potravy a ochrany před nemocemi či predátory.

Myslivecký revír může mít různé velikosti, od menších oblastí v rámci lesa až po rozsáhlé krajinné celky, a je vymezen tak, aby odpovídal ekologickým podmínkám, potřebám zvěře a cíli daného mysliveckého hospodaření. Revír je spravován mysliveckými spolky nebo jednotlivci, kteří odpovídají za jeho správu a za dodržování pravidel ochrany přírody a regulace lovu. V rámci revíru je důležité sledovat a regulovat počet zvěře, aby nedošlo k přemnožení nebo naopak vyhynutí některých druhů, což by mohlo narušit ekologickou rovnováhu.

V revíru jsou vymezeny oblasti, kde se zvěř vyskytuje, a mohou být také vyznačena místa, kde je povoleno krmení zvěře nebo vytváření umělých úkrytů, jako jsou krmeliště nebo lesní loubí. Myslivecký revír může mít i specifické zóny pro různé typy zvěře, a to jak pro větší druhy, jako jsou jeleni, divočáci nebo srnci, tak pro menší druhy, jako jsou králíci, zajíci nebo bažanti. V rámci revíru se také provádí ochranné činnosti, například zalesňování, ochrana proti škůdcům, nebo monitoring zdravotního stavu zvěře.

Revír má tedy nejen praktický význam pro myslivce, ale i pro ochranu přírody, zajištění udržitelného lovu a prevenci negativních vlivů na krajinu a její ekosystémy. Při správě revíru je kladeno důraz na etické myslivectví, respekt k přírodě a zajištění rovnováhy mezi přírodními a hospodářskými potřebami.

Říje je obdobím sexuální aktivity zvěře, které se vyskytuje v době páření. Toto období je charakteristické specifickými behaviorálními projevy, jakými jsou hlasové signály, pohybové vzorce a změny v chování, které signalizují ochotu zvířat k páření. Říje je důležitým obdobím pro rozmnožování, protože právě během tohoto času dochází k páření a oplodnění, což má zásadní vliv na zachování populací zvěře.

U různých druhů zvěře se říje projevuje odlišně. U jelenů, například, je říje spojena s výrazným a hlasitým rykem, který samci používají k přitahování samic a k vyjádření dominance nad ostatními samci. Jelení samci během říje mohou také vykazovat bojové chování, kdy se utkávají o samice, a to pomocí svých paroží. U jiných druhů, jako jsou divočáci nebo mufloni, jsou to spíše specifické pachové signály a pohybové projevy, které samci a samice používají k nalákání partnera.

Pohybové projevy během říje zahrnují specifické způsoby chůze, vůdčí chování samců nebo vyhledávání určitého druhu prostředí, kde se páření uskuteční. Samice mohou vykazovat zvýšenou aktivitu a vyhledávat vhodného partnera, zatímco samci se často předhánějí ve vymezení teritorií a ukazování své síly. Tyto behaviorální změny jsou klíčové pro reprodukci druhu a pro udržení stabilních populací.

Říje je tedy obdobím, kdy se reprodukční cyklus zvěře dostává do svého vrcholu, a to jak z hlediska biologického, tak ekologického. Pro lovce a myslivce je období říje zajímavé, protože může ovlivnit jejich lovné strategie a schopnost identifikovat a lovit zvěř, která je v tomto období nejvíce aktivní. Na druhou stranu je toto období také příležitostí k monitorování zdraví a kondice populací, protože silní a zdraví samci, kteří jsou schopni přitáhnout samice, jsou často cílem pro lovce trofejí.

Rohy jsou duté, kožovité výrůstky, které se nacházejí na hlavách samců a samic některých druhů zvířat, přičemž jejich struktura a funkce se liší podle druhu. Rohy jsou složeny z keratinu, což je stejný materiál, který tvoří lidské vlasy a nehty, a jsou vyvinuty z kostí lebky. Na rozdíl od paroží, které jsou tvořeny kostní hmotou a každý rok se obnovují, rohy jsou trvalé a neodpadávají.

Rohy se obvykle vyskytují u zvířat, jako jsou ovce, kozy, antilopy, bůvoli a některé druhy skotu, a jsou používány k různým účelům. U samců mohou sloužit k bojům o teritorium nebo o samice během páření, což je běžné u druhů, které mají výrazně vyvinuté rohy. Samice některých druhů mohou mít také rohy, ale obvykle jsou menší a slouží k obraně nebo jiným sociálním interakcím.

Rohy jsou pro zvířata důležité nejen z hlediska sociální hierarchie a rozmnožování, ale také jako nástroj pro ochranu před predátory nebo konkurenty. U některých druhů, například u koz nebo antilop, rohy slouží k obraně a boji proti predátorům. Rohy mohou být také signálem pro ostatní členy druhu, například indikovat sílu, zdraví nebo dominanci jednotlivce ve skupině.

Z hlediska lovu jsou rohy považovány za cenné trofeje, přičemž jejich velikost, tvar a symetrie jsou hodnoceny a mohou určovat hodnotu uloveného zvířete. Rohy mají i kulturní a symbolický význam v mnoha společenstvích, kde bývají používány jako ozdoby nebo v rituálech. V některých případech jsou rohy také využívány jako materiál pro výrobu nástrojů nebo uměleckých předmětů.

Rumunsko je země s bohatou přírodou a tradičním mysliveckým dědictvím, která nabízí rozmanité možnosti pro myslivce. Od zelených karpatských hor po rozsáhlé lesy a nížiny, Rumunsko je domovem pro druhy jako divočáci, jeleny, srnce, medvědy a vlky. Karpatské hory, které jsou jedním z největších přírodních pokladů země, jsou také známé populací vzácných a silných medvědů. Lovecké oblasti v regionech jako Transylvánie a Maramureș jsou velmi vyhledávané, přičemž země nabízí silnou tradici a přísná myslivecká pravidla. Rumunsko je proto ideální destinací pro ty, kteří hledají autentické myslivecké zážitky v krásné přírodě.

Safari lov je způsob lovu, který se tradičně vykonává v Africe, a to zejména na větších plochách, které jsou vhodné pro pozorování a lov divoké zvěře v její přirozené habitatní oblasti. Tento termín se obvykle vztahuje na organizované výpravy, při nichž lovci hledají a uloví konkrétní druhy zvěře, jako jsou sloni, lvi, nosorožci, buvoli a další zvířata, která tvoří součást takzvaného "Big Five". Safari lov je často spojen s etickými a regulovanými podmínkami, které mají za cíl zajistit udržitelnost zvěře a minimalizovat dopady na jejich populace.

Safari lov se může lišit v závislosti na druhu lovu, který je prováděn. Může jít o tradiční, osobní lov, kdy je lovec veden průvodcem a společně se snaží najít zvěř na rozsáhlých územích. Může zahrnovat i lov v rámci konzervace, kde se cílem stává regulace populace a ochrana ekosystémů. V mnoha afrických zemích je safari lov přísně regulováno a je podrobeno přísným zákonům, které zajišťují, že lovci budou ulovit pouze zvířata, která jsou považována za vhodná, aby nebyla ohrožena stabilita místních populací.

Původ:
Šakal zlatý (Canis aureus) je středně velký predátor, který obývá široké spektrum stanovišť od jihovýchodní Evropy přes Blízký východ až po jižní Asii. Jedná se o velmi přizpůsobivý druh, který se často vyskytuje v blízkosti lidských sídel, kde dokáže využít dostupných zdrojů potravy.

Specifika:
Vzhled: Šakal zlatý má štíhlé tělo s hustou, žlutohnědou až šedohnědou srstí, která se mění podle sezóny. Má relativně krátké nohy, dlouhý čenich a huňatý ocas.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují délky těla 70–85 cm, ocas měří 20–30 cm a váží 8–14 kg.
Chování: Šakaly žijí v párech nebo malých rodinných skupinách. Jsou všežravé a velmi oportunistické, přičemž jejich potrava zahrnuje menší savce, ptáky, plazy, ovoce a zdechliny.

Zajímavosti:
Adaptabilita: Šakal zlatý se dokáže přizpůsobit různým prostředím včetně lesů, savan, polí a polopouští. V posledních desetiletích se jeho areál výskytu rozšířil také do střední a západní Evropy.
Komunikace: Šakaly jsou známé svými výraznými zvuky, včetně zavýjení, štěkání a kňučení, které používají ke komunikaci se členy smečky.
Spolupráce: Při lovu nebo obhajobě teritoria jsou šakaly schopny spolupracovat ve dvojicích nebo skupinách, což zvyšuje jejich šance na úspěch.
Výskyt:
Šakal zlatý je rozšířen od jihovýchodní Evropy (Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Chorvatsko) přes Blízký východ až po Indii a jihovýchodní Asii. V posledních letech se zaznamenává jeho postupné šíření do střední Evropy, včetně Slovenska a Česka. Obývá převážně nížiny a otevřené stanoviště, ale může se vyskytovat iv horských oblastech.

Lov šakala zlatého:
Lov šakala je povolen v mnoha zemích, kde se považuje za škodnou zvěř nebo konkurenčního predátora. Loví se zejména pomocí vábení nebo nočního pozorování. Šakal je vyhledáván nejen jako trofej, ale také pro regulaci jeho populace v oblastech, kde může ohrožovat drobnou zvěř nebo hospodářská zvířata.

Původ:
Slon africký (Loxodonta africana) je největší suchozemský savec a jeden z nejznámějších druhů africké fauny. V minulosti se vyskytoval v širokých oblastech Afriky, ale dnes je jeho distribuce omezena převážně na savany, lesy a národní parky subsaharské Afriky, včetně Zimbabwe.

Specifika:
Vzhled: Sloni africké jsou rozpoznatelné svýma velkýma ušima, která slouží k termoregulaci, a dlouhými kly. Tělo je masivní a pokryté tlustou kůží, která chrání před sluncem a hmyzem. Samci mohou vážit až 6 000 kg a dorůst do výšky 3,5 metru v kohoutku.
Rozdíly mezi samcem a samicí: Samci jsou obvykle větší a mají výraznější kly. Samice mají menší kly a často žijí ve skupinách se samicemi a mláďaty.
Dlouhý chobot: Chobot slona je velmi flexibilní a slouží různým účelům – od pití vody až po zvedání těžkých předmětů.

Zajímavosti:
Emoce a inteligence: Sloni jsou známí svou vysokou inteligencí, která se projevuje schopností rozpoznat své odrazy v zrcadle, emocionální vazbou na jiné slony a také pohřebními rituály pro mrtvé členy stáda.
Komunikace: Sloni komunikují pomocí nízkofrekvenčních zvuků, které se šíří na velké vzdálenosti a jsou slyšitelné i pod zemí.
Trvání života: Sloni mohou žít až 60–70 let, přičemž samci se stávají plně dospělými ve věku 35 let.
Výskyt:
Slon africký se vyskytuje v různých částech subsaharské Afriky, přičemž největší populace jsou v oblastech, jako jsou národní parky Kruger, Hwange (v Zimbabwe) a Masai Mara. Upřednostňují savany, lesy, mokřady a otevřené planiny, kde mohou najít dostatek potravy a vody.

Lov slona:
Lov slona je velmi kontroverzní kvůli jeho ochraně a také kvůli nelegálnímu lovu, který ohrožuje populace. Regulovaný lov slona může být povolen v některých oblastech, kde je pod přísným dohledem a zabezpečením ochrany prostředí. Lov se zaměřuje na samce s velkými kly, které jsou považovány za cenné trofeje. V některých oblastech Zimbabwe je slon stále cílem trofejního lovu, který podporuje udržitelné hospodaření a ochranu této majestátní zvěře.

Slovinsko, krajina s malebnou přírodou, je ideální destinací pro myslivce, kteří hledají rozmanité myslivecké zážitky v krásném prostředí. S kombinací hor, lesů, jezer a řek, Slovinsko nabízí výborné podmínky pro lov různých druhů zvířat. Země je domovem pro jeleny, srnce, divočáky, muflony, a v některých oblastech i pro medvědy a vlky.

Myslivost ve Slovinsku je silně regulováno a orientováno na udržitelnost, přičemž lovecké revíry jsou pečlivě spravovány, aby se zachovala rovnováha mezi ochranou přírody a myslivost. Slovinsko je také známé kvalitními trofejemi, zejména u jelenů a divokých prasat. Oblasti jako Pohorje, Julské Alpy nebo Triglavský národní park jsou vyhledávány myslivci, kteří se mohou těšit na výzvy spojené s lovem v horském a lesnatém terénu.

Kromě tradičního lovu nabízí Slovinsko také možnosti pro pozorování divoké zvěře a ekologický turismus, přičemž země klade velký důraz na ochranu přírodního dědictví a udržitelný rozvoj. Myslivecké aktivity zde tedy nejen podporují ochranu přírody, ale také přispívají k rozvoji místních komunit.

Původ:
Sob arktický (Rangifer tarandus groenlandicus) je poddruh soba polárního, který obývá zejména oblasti Grónska a Arktidy. Je přizpůsoben na život v extrémně chladných podmínkách, kde musí čelit nejen chladným teplotám, ale také dlouhým zimám a krátkým létům.

Specifika:
Vzhled: Sob arktický má robustní tělo s hustou srstí, která je v zimě bílá nebo šedá, aby se lépe kamufloval v zasněženém prostředí. Srst je pokryta vodoodpudivými chlupy, které pomáhají zachovávat tělesnou teplotu. Parohy mají obě pohlaví, přičemž samci mají větší a robustnější parohy, které mohou být až 1 metr dlouhé.
Velikost: Sob arktický je středně velký. Délka těla je 150–200 cm, kohoutková výška 85–150 cm, a hmotnost se pohybuje od 90 do 250 kg. Samice jsou zpravidla menší než samci.
Chování: Jsou to stádová zvířata, která se pohybují ve skupinách od několika desítek až po tisíce jedinců. Mají velmi silný instinkt pro migraci, procházejí dlouhé vzdálenosti v hledání potravy a vhodných podmínek.

Zajímavosti:
Přizpůsobení na chlad: Sob arktický je velmi přizpůsoben pro extrémní arktické podmínky, s dvojitou vrstvou srsti – spodní vrstva je jemná a teplá, zatímco vnější vrstva je dlouhá a vodoodpudivá.
Významné migrace: Sob arktický provádí dlouhé migrace, často do vzdálenosti až 5 000 km. Tyto migrace jsou nezbytné k přežití, protože hledají nové pastviny pro svou stravu.
Zrak a sluch: Tento sob má vynikající zrak a sluch, které jsou uzpůsobeny pro vyhledávání potravy a ochranu před predátory iv podmínkách slabého světla.
Kulturní význam: Sob arktický je velmi důležitý pro původní arktické národy, které jej využívají k lovu, pro jeho maso, kůži, mléko a parohy. Domestikovaný sob je také často používán k tahání saní v těchto oblastech.
Výskyt:
Sob arktický obývá hlavně Grónsko a některé arktické oblasti Kanady a Aljašky. Tento poddruh je přizpůsoben životu v tundře a arktické krajině, kde přežívá v extrémně chladných podmínkách, často pod teplotou −40 °C.

Lov soba arktického:
Lov soba arktického je regulován v mnoha oblastech, aby se zajistil udržitelný lov a ochrana tohoto druhu. V některých oblastech je lov povolen na základě přísných kvót, aby se zabránilo nadměrnému vyhynutí populace. V tradičních kulturách severu má lov soba význam pro přežití místních komunit, přičemž jsou využívány všechny části zvířete.

Španělsko je země s bohatou historií, kulturou a rozmanitou přírodou, která nabízí ideální podmínky pro myslivost. Známá svými krásnými zeměmi, od hor Pyrenejí až po slunné pobřeží Costa Bravy, Španělsko je domovem pro různé druhy zvířat, jako jsou divočáci, jeleny, muflony, pernatá zvěř, srnce a vzácné beceite kozorožci. Tato zvířata lze nalézt v mysliveckých oblastech zejména v regionech jako Castilla-La Mancha, Extremadura, Andalusie a Pyreneje. Beceite kozorožci, které obývají hory v oblasti Aragón, jsou jedním z nejžádanějších trofejí pro myslivce. Kromě toho, Španělsko nabízí také velmi silnou tradici a legislativu týkající se myslivosti, což činí tuto zemi atraktivní pro milovníky lovu.

Společný lov je forma lovu, při které se více lovců účastní lovu větší zvěře, jako jsou černá prasata nebo jeleni, a to za účelem organizace koordinované akce zaměřené na zajištění úspěšného lovu. Tento typ lovu je často organizován v rámci větších loveckých skupin, kde každý lovec má specifickou roli. Někteří lovci mohou být určeni k nahánění zvěře, jiní k pozorování a střelbě na stanovených stanovištích. Cílem společného lovu je efektivně a bezpečně lovit zvěř, přičemž každý účastník se podílí na celkovém úsilí.

Při společném lovu je kladeno velké důraz na koordinaci a komunikaci mezi jednotlivými lovci, protože pouze tímto způsobem lze zajistit úspěch akce a minimalizovat riziko zranění nebo zbytečného utrpení zvěře. Společný lov je obvykle organizován podle pečlivě naplánovaného scénáře, který zahrnuje rozdělení stanovišť pro střelce, určení pozic naháněčů a určení časového rámce celé akce. Tento typ lovu se často používá na větší zvěř, která je těžší k lovu jednotlivci, a díky organizované spolupráci je pravděpodobnost úspěchu mnohem vyšší.

Společný lov je tradiční metodou, která má hluboké kořeny v loveckých kulturách po celém světě, a to nejen v Evropě, ale i v Africe a dalších kontinentech. Tento způsob lovu umožňuje lovcům nejen zlepšit jejich dovednosti, ale také posílit týmovou práci a respekt k přírodě a zvěři. V současnosti je tento typ lovu často spojen i s ochranou přírody, protože regulovaný lov pomáhá udržovat rovnováhu v populacích zvěře a podporuje ekologickou stabilitu.

Standardizovaný kmenový status (zvěř) je termín, který označuje optimálně stanovený počet jedinců určitého druhu zvěře v dané jakostní třídě, jenž zajišťuje stabilitu ekologického systému na daném území. Tento stav je klíčovým prvkem pro udržení vyvážené populaci zvěře, která je v souladu s ekologickými, environmentálními a hospodářskými potřebami. Cílem stanovení standardizovaného kmenového statusu je dosáhnout takového počtu zvířat, který podporuje rovnováhu mezi zvěří a jejími přirozenými zdroji, aniž by došlo k nadměrnému tlaku na přírodní ekosystémy nebo zemědělské plochy.

Kmenový status se stanovuje na základě několika faktorů, jako je kapacita prostředí, dostupnost potravy, prostorových podmínek a schopnost území podporovat určitou velikost populace bez negativních dopadů na okolní krajinu. Je to ukazatel, který pomáhá určovat, kolik jedinců daného druhu je udržitelných na konkrétním území a jaký počet zvěře je vhodný pro dané ekologické podmínky.

Stanovení správného kmenového statusu je důležité pro prevenci přemnožení zvěře, které může vést k devastaci vegetace, lesních mladin a zemědělských plodin, nebo naopak k příliš nízké populaci, což může ohrozit genetickou rozmanitost a schopnost druhu přežít v dlouhodobém horizontu. Udržení optimální velikosti populace je tedy zásadní pro zachování ekologické stability.

V praxi to znamená, že správci honiteb a orgány odpovědné za správu přírody provádějí pravidelný monitoring populací zvěře, zhodnocují ekologické a environmentální podmínky a na základě těchto údajů stanovují optimální počet jedinců, který bude mít pozitivní vliv na celý ekosystém. Tímto způsobem se zajišťuje rovnováha mezi ochranou přírody, efektivním lovem a udržitelným hospodařením s přírodními zdroji.

Švédsko je krajina s rozmanitou přírodou, která nabízí skvělé myslivecké zážitky, a to v prostředí nádherných lesů, jezer a hor. Myslivost je ve Švédsku velmi populární a má silnou tradici, přičemž země klade důraz na udržitelnost a ochranu přírody. Švédsko je domovem pro širokou škálu divoké zvěře, což z něj činí ideální destinaci pro myslivce.

Mezi nejčastěji lovené druhy patří los, jelen, srnec, divočák, ale také medvěd a vlk, které lze lovit v určitých oblastech. Švédské lesy, zejména v regionech jako Västerbotten, Dalarna a Värmland, jsou známé svými bohatými mysliveckými revíry. Lov losů je velmi populární, a to zejména v severní části země, kde se nacházejí největší populace těchto majestátních zvířat.

Kromě velké zvěře je ve Švédsku oblíbený i lov pernatých druhů, jako jsou bažanty, husy a divoké kachny, které jsou loveny zejména v zemědělských oblastech au jezera Väddöviken. Myslivost ve Švédsku je přísně regulováno, s jasnými pravidly a povoleními, aby se zajistila ochrana přírody a rovnováha mezi lovem a zachováním divoké zvěře.

Švédsko nabízí myslivcům nejen bohaté myslivecké revíry, ale také neporušenou přírodu, kde si mohou užít skutečně autentický zážitek z lovu v srdci skandinávské divočiny.

Trofej je upravený úlovek nebo část těla zvěře, která má symbolický význam a slouží jako vzpomínka na úspěchy v lovu. Trofeje mohou zahrnovat různé části těla zvěře, jako jsou parohy, rohy, kly, kožešiny, zuby nebo dokonce celé tělo, které jsou pečlivě zpracovány a uchovány pro jejich estetickou hodnotu nebo jako památka na významný úlovek. V mnoha loveckých tradicích jsou trofeje ceněny nejen pro svou krásu a unikátnost, ale také pro význam, který mají pro lovce.

Nejčastějšími trofejemi jsou parohy a rohy, které mohou být hodnoceny podle jejich velikosti, tvaru, symetrie a hustoty. Například parohy jelenů, kteří jsou v období říje nejaktivnější, mohou být považovány za prestižní trofeje, pokud jsou dostatečně velké a mají výrazné větvení. U divočáků jsou to zase kly, které mohou být ceněny pro svou sílu a impozantní vzhled. Každý typ trofeje má svou vlastní hodnotu, která je určována nejen fyzickými charakteristikami, ale také historií a významem úlovku.

Trofeje nejsou jen symboly úspěchu, ale také ukazatelé dovednosti a zkušenosti lovce. Ulovení zvířete s kvalitními trofejemi často vyžaduje hluboké znalosti o chování zvěře, trpělivost, přesnost a schopnost plánovat a provádět lov tak, aby byl úspěšný. Pro mnohé lovce jsou trofeje důkazem jejich loveckých schopností a příležitostí k prezentaci svých úspěchů v rámci loveckých výstav nebo soutěží, kde se hodnotí kvalita trofejí podle mezinárodních standardů.

V některých případech mohou trofeje sloužit i jako nástroj pro studium zvěře a jejich populačních trendů. Například, měření a záznamy o velikosti paroží nebo jiných částí těla mohou pomoci vědcům a ochráncům přírody sledovat zdraví a vývoj populací zvěře, což je důležité pro správu a ochranu přírodních zdrojů.

Trofeje také často vyvolávají pocit hrdosti u lovce, protože jsou výsledkem dlouhého úsilí, výzev a osobního vztahu k přírodě. Uchovávání těchto trofejí v loveckých chatách nebo muzeích poskytuje nejen estetický požitek, ale i příležitost k oživení vzpomínek na konkrétní lovecké výpravy, které mají pro lovce velký osobní význam.

Troják je lovecká palná zbraň s třemi hlavněmi, která kombinuje brokové i kulové hlavně do jednoho systému. Tento typ zbraně je oblíbený mezi zkušenými lovci, protože umožňuje flexibilní použití na různé druhy zvěře. Trojáky bývají precizně vyrobené a často mají bohatě zdobené kovové a dřevěné části, což z nich dělá nejen výkonné lovecké zbraně, ale i hodnotné sběratelské kousky.

Konstrukce a mechanika:

Nejčastější konfigurace trojáku je dvě brokové hlavně a jedna kulová hlaveň. Brokové hlavně bývají umístěny vedle sebe nebo nad sebou a kulová hlaveň je většinou pod nimi. Tento systém umožňuje střelci mít k dispozici jak brokovou střelu na drobnou zvěř, tak kulovou střelu na větší cíle. Některé varianty mají dokonce dva různé kulové ráže, což ještě více rozšiřuje možnosti lovu.

Mechanismus spouště bývá buď dvouspoušťový (každá spoušť ovládá jinou hlaveň) nebo jednospoušťový s voličem (střelec si přepne, která hlaveň vystřelí). K zajištění přesnosti kulové hlavně je často vybavena nastavitelným hledím nebo montáží pro puškohled.

Použití při lovu:

Díky kombinaci brokových a kulových hlavní je troják ideální pro lovce, kteří se pohybují v terénu s různou zvěří a potřebují rychle přizpůsobit zbraň situaci.

• Brokové hlavně se používají na ptactvo, zajíce nebo menší škodnou.
• Kulová hlaveň je určena pro střední a větší zvěř, například srnčí, divoká prasata nebo lišky.
• Možnost dvou různých kulových ráží umožňuje střelbu na krátkou i dlouhou vzdálenost.

Výhody a nevýhody trojáku:

Univerzálnost – jedna zbraň na více druhů lovu.
Precizní provedení – kvalitní mechanika a elegantní vzhled.
Spolehlivost – mechanické systémy bývají robustní a odolné.
Vysoká hmotnost – kvůli třem hlavním bývá těžší než běžné lovecké pušky.
Vyšší cena – kvůli precizní výrobě a ruční práci bývá dražší než standardní lovecké zbraně.

Troják je tedy ideální volbou pro lovce, kteří chtějí jednu univerzální zbraň pro různorodé situace, a zároveň ocení kvalitu a tradiční řemeslné zpracování.

Turecko je země s bohatou historií, fascinující kulturou a rozmanitou přírodou, která nabízí vynikající příležitosti pro lovce. Díky rozmanitým horským a lesnatým oblastem je Turecko domovem široké škály zvířat, od divokých prasat a jelenů až po vzácné druhy, jako je koza bezoárová. Tyto kozy, které se vyskytují v horách západního Turecka, jsou pro lovce jednou z nejvyhledávanějších trofejí. Koza bezoárová je známá svými impozantními rohy a je považována za symbol náročného lovu, který vyžaduje zkušenosti a trpělivost. Kromě kozy bezoárové se v Turecku vyskytují i další druhy zvěře, například muflon, kozorožec, medvěd, divoké prase a pernatá zvěř, což činí zemi atraktivní pro širokou škálu loveckých aktivit. Lovecké oblasti v Turecku, zejména v oblastech, jako je pohoří Taurus a Pontské pohoří, jsou proslulé náročným terénem a nádhernými scenériemi. Lov v Turecku je regulován a má silnou tradici s důrazem na ochranu přírody a udržitelný lov. Díky tomu je Turecko skvělou destinací pro ty, kteří hledají výzvu a nezapomenutelný lovecký zážitek v krásné přírodě.

Úlovek je zvěř, která byla ulovena lovcem v souladu s platnými zákony a loveckými zásadami. Tento termín označuje zvíře, které bylo uloveno v rámci povoleného lovu, přičemž lovec musí dodržovat všechny právní předpisy a etické zásady týkající se lovu. Úlovek může zahrnovat jak velkou, tak i malou zvěř, a jeho kvalita, velikost nebo druh jsou často hodnoceny v závislosti na stanovených loveckých pravidlech a cílech lovce.

Pro lovce je úlovek nejen výsledkem jeho dovednosti, ale také důkazem jeho schopnosti správně se orientovat v přírodě, rozpoznávat stopy a chování zvěře, a plánovat lov tak, aby byl efektivní a odpovědný. Úlovek může být různě vnímán, v závislosti na tom, zda jde o trofejní zvíře, které je cenné pro svou velikost, zdraví nebo genetické vlastnosti, nebo o zvíře, které bylo uloveno v rámci regulace populace nebo z důvodu její ochrany.

Každý úlovek by měl být po jeho získání správně zpracován a respektován. Při lovu je důležité dodržovat zásady, které zajišťují udržitelnost zvěře, ochranu ekosystémů a etický přístup k přírodě. To zahrnuje nejen respektování stanovených kvót a lovných období, ale také odpovědné používání zbraní a metod lovu, které minimalizují utrpení zvěře.

Úlovek je tedy nejen fyzickým výsledkem lovecké činnosti, ale také odrazem etiky a odpovědnosti lovce. Pro myslivce znamená úlovek nejen úspěch, ale i příležitost k ocenění přírody, která poskytuje výzvy a zkušenosti, jež jsou součástí každého lovu.

Únosný stav zvěře označuje takový počet zvířat v populaci, který je v souladu s kapacitou jejich prostředí, tedy s množstvím dostupné potravy, vody a dalších přírodních zdrojů, které podporují jejich přežití. Tento stav zajišťuje, že populace zvěře může žít v rovnováze s přírodou a jejími ekosystémy, aniž by došlo k nadměrnému tlaku na tyto zdroje. Únosný stav je důležitý nejen pro ochranu samotné zvěře, ale i pro udržení ekologické rovnováhy v dané oblasti.

Pokud je počet zvěře příliš vysoký, může to vést k jejímu hladovění, nemocem nebo migraci, což má negativní dopad na celkovou stabilitu populace. Na druhou stranu, pokud je počet zvěře příliš nízký, může to ohrozit její dlouhodobou udržitelnost a genetickou rozmanitost. Únosný stav je tedy kladným ukazatelem, že populace zvěře je zdravá a schopná se udržovat v dlouhodobém horizontu.

Dalším klíčovým faktorem je, že únosný stav zvěře by neměl významně narušovat zájmy lidí, především v oblasti zemědělství a lesnictví. Pokud je počet zvěře příliš vysoký, může to vést k poškozování zemědělských plodin, lesů a jiných přírodních zdrojů. Například, přežívající populace vysoké zvěře, jako jsou jeleni nebo divočáci, mohou způsobovat škody na polích, lesních mladinách, což vede k ekonomickým ztrátám pro farmáře a lesníky.

Pro správné nastavení únosného stavu zvěře je nezbytné provádět pravidelný monitoring populací, vyhodnocovat jejich zdravotní stav, ekologické podmínky a dopady na okolní prostředí. Na základě těchto údajů lze přijímat opatření, která zajistí, že počet zvěře bude odpovídat kapacitě prostředí a nebude nadměrně zatěžovat přírodní a hospodářské zdroje. Tímto způsobem se dosahuje udržitelného a harmonického vztahu mezi zvěří, přírodou a lidskou činností.

Úprava trofeje je proces, který zahrnuje zpracování a přípravu ulovené zvěřiny trofeje, jako jsou parohy, rohy, kly nebo kožešiny, před jejím umístěním do loveckého interiéru nebo vystavení. Tento proces je klíčový pro zachování estetické hodnoty trofeje a její dlouhodobou trvanlivost, stejně jako pro udržení jejího historického a kulturního významu jako vzpomínky na úspěšný lov.

Prvním krokem při úpravě trofeje je její důkladné očištění, které zahrnuje odstranění veškerých zbytků tkání, krve, tuku a jiných nečistot. Tento krok je důležitý pro prevenci rozkladu a hniloby, které mohou negativně ovlivnit vzhled trofeje a zkrátit její životnost. U paroží a rohů je třeba odstranit veškeré zbytky kůže a další nečistoty, které se mohou nacházet na povrchu.

Následuje proces sušení, během kterého je trofej ponechána k vyschnutí, aby se zabránilo plísním a hnilobě. Při sušení je důležité, aby trofej byla umístěna v suchém, dobře větraném prostoru a chráněna před přímým slunečním zářením nebo nadměrnou vlhkostí, které by mohly poškodit její strukturu.

Pokud jde o parohy nebo rohy, může být nutné je následně upravit do požadovaného tvaru, například je možné je vyčistit, ošetřit a přelakovat, aby získaly lesklý a estetický vzhled. U kůží a kožešin se provádí proces konzervace, kdy je potřeba ji ošetřit proti škodlivým mikroorganismům, a někdy je také vyhlazena nebo napnutá, aby dosáhla co nejlepšího vzhledu.

Po dokončení těchto kroků je trofej připravena k umístění do loveckého interiéru, kde může být vystavena jako ukázka loveckých úspěchů. Kromě estetiky je správná úprava trofeje důležitá i pro její ochranu, protože správně upravená trofej má delší životnost a méně náchylnou k poškození nebo ztrátě hodnoty.

Celý proces úpravy trofeje je umělecký a technický výkon, který vyžaduje odborné dovednosti a trpělivost. Pro mnoho lovců je úprava trofeje nejen zručnou činností, ale i projevem úcty k ulovené zvěři a k přírodě, která je poskytla.

Vábnička je nástroj používaný k vábení živočichů, zejména zvěře, pomocí napodobování specifických zvukových projevů, které přitahují zvířata. Tento nástroj je obvykle malý, přenosný a může mít různé podoby v závislosti na druhu zvěře, kterou se lovec snaží přilákat. Vábnička využívá schopnost napodobit zvuky, které zvířata vydávají v přírodě, jako jsou varovné signály, zvuky úzkosti, nápadné zvuky během páření nebo jiných specifických chování. Tyto zvuky slouží jako magnet pro zvěř, která se na ně reaguje příchodem k vábničce.

Vábničky mohou být vyrobeny z různých materiálů, jako je dřevo, plast, kov nebo dokonce přírodní materiály, a mohou mít různé konstrukce – od jednoduchých trubiček po složitější mechanické přístroje. V závislosti na druhu zvěře se liší i způsob použití vábničky. Například, při lovu na divočáky se často používají vábničky napodobující zvuky mláděte nebo podobné zvuky, které vyvolají u samců agresivní chování, zatímco u jelenů se používají vábničky, které napodobují ryk nebo zvuky samic v říji, aby přilákaly samce.

Použití vábničky vyžaduje dovednosti a zkušenosti, protože lovec musí umět správně napodobit zvuky a vědět, kdy a jak použít vábničku v konkrétních loveckých podmínkách. Vábnička je tedy nejen praktickým nástrojem pro lovce, ale také pomůckou pro hlubší porozumění chování a komunikaci zvířat, což může vést k úspěšnějšímu a efektivnějšímu lovu.

Vábničky mají dlouhou tradici v myslivosti, kde byly používány k přilákání zvěře k pasti nebo k lepší pozici pro lovce. Dnes jsou vábničky stále běžně používány nejen při aktivním lovu, ale také v ochranářských a výzkumných projektech, kde pomáhají v monitorování zvěře a studiu jejího chování.

Veksle, nebo také ochoz, je termín označující pěšinu nebo stezku, kterou si zvěř vyšlape ve svém přirozeném prostředí. Tyto cestičky vznikají častým pohybem zvěře po určité trase, kterou pravidelně používá při hledání potravy, migraci nebo při pohybu mezi úkryty. Veksle jsou typické pro místa, kde se zvěř často pohybuje, jako jsou lesy, louky, močály, nebo okraje polí.

Pěšiny jsou vyznačeny nejen pravidelným pohybem zvířat, ale i jejich opakovaným procházením stejným směrem, čímž se půda zpevňuje a vytváří se dobře patrná cesta. Veksle mohou být různě široké a dlouhé, přičemž někdy mohou vést do krmišť, k vodním zdrojům, nebo do míst, kde se zvěř schovává, například do lesních úkrytů.

Pro myslivce jsou veksle a ochoze užitečným nástrojem, protože poskytují informace o pohybu a aktivitách zvěře. Sledováním těchto stezek mohou lovci lépe pochopit, jak se zvěř pohybuje v dané oblasti, a lépe naplánovat lov nebo monitorování zvěře. Veksle jsou také důležitým ukazatelem pro ekologické studie, protože mohou naznačovat zdraví populace zvěře a její chování.

Velká zvěř označuje větší druhy zvířat, které jsou obvykle loveny v rámci intenzivního nebo regulovaného lovu. Mezi tuto kategorii patří druhy jako jelen, divočák, muflon, daněk nebo srnec. Velká zvěř je charakteristická svou velikostí, hmotností a silou, což činí lov na ni výzvou pro lovce i pro zajištění udržitelnosti populací. Lov velké zvěře je regulován různými pravidly, která se liší podle regionu, aby byla zachována rovnováha mezi zvěří a prostředím, ve kterém žije. Důležitým aspektem lovu velké zvěře je i to, že se obvykle neprovádí ve formě individuálního lovu, ale spíše formou skupinového lovu nebo v rámci řízených honů, které umožňují kontrolu nad počtem ulovených zvířat.

Velká zvěř je považována za významnou trofej, a to nejen pro její tělesnou velikost, ale i pro kvalitu trofejí, jako jsou parohy, kly nebo jiná specifická znamení, která mohou být předmětem zájmu lovců. Lovci často usilují o ulovení co největšího nebo nejimpozantnějšího zástupce druhu, což může zahrnovat dospělého samce s vysoce vyvinutými parohy nebo kly. Kromě trofeje je lov velké zvěře často součástí kulturní tradice a společenské události, která má své kořeny v historii a je spojena s úctou k přírodě a zvěři. Úspěšný lov velké zvěře si vyžaduje nejen odborné dovednosti, ale i respekt k etickým pravidlům lovu a péči o přírodní prostředí, ve kterém tyto zvířata žijí.

Původ:
Vlk (Canis lupus) je velký masožravec, který původně obýval velké oblasti Eurasie, severní Ameriky a Severní Ázie. V současnosti se jeho areál výskytu rozšířil i na některé oblasti Střední a Východní Evropy, kde byl kdysi vyhuben. Vlk je předchůdcem domácích psů a je známým symbolem divočiny.

Specifikace:
Vzhled: Vlk má robustní tělo se silnou stavbou. Srst je většinou šedá, hnědá až černá, přičemž některé jedince mohou mít srst bílou nebo téměř černou. Má dlouhé nohy, velké tlapy a dlouhý chvost. Jeho hlava je široká s velkýma ušima a výraznými zuby.
Velikost: Dospělí vlci dosahují výšky 60–90 cm v kohútiku a váží 30–50 kg, samci bývají obvykle větší než samice.
Chování: Vlk je sociální predátor, který žije ve skupinách. svorkách. Svorka má přísnou hierarchii, kde vedoucí pár zajišťuje reprodukci a vedení lovu. Vlk je velmi inteligentní a dokáže vyvinout komplexní lovné strategie.

Zajímavosti:
Lov ve smečkách: Vlk je známý svým koordinovaným lovem. Svorka loví velkou kořist, jako jsou jelen, los, divočáci či jiná velká zvířata. Koordinovaný lov je efektivní díky přesné komunikaci a rozdělení úkolů mezi členy smečky.
Hlasové projevy: Vlk je známý svým zavýjením, které slouží ke komunikaci s ostatními členy smečky. Zavýjení může takové pomoci vlkům najít se v rozlehlých oblastech a také signalizovat prítomnost jiných svorek.
Výborní lovci: Vlk je velmi vytrvalý lovec. Dokáže proběhnout dlouhé vzdálenosti při hledání potravy a při lovení kořisti.
Výskyt:
Vlk je rozšířen v různých oblastech světa, zejména v severních regionech Evropy, Ázie a Severní Ameriky. V minulosti byl vyhuben v mnoha zemích, ale v současnosti se jeho populace opět rozšiřují, zejména ve střední a východní Evropě, kde byl opět zaveden do některých národních parků a rezervací. Vyskytuje se v rozmanitých stanovištích, od tundry až po lesy a hory.

Lov vlka:
Lov vlka je regulován a v mnoha zemích se provádí pouze v určitých obdobích nebo za přísných podmínek. Vlk je často loven pro svou kožušinu, maso, ale také z důvodu ochrany hospodářských zvířat. V mnoha oblastech, kde se vlk znovu vyskytuje, jsou zavedena opatření na jeho ochranu, ale v některých regionech stále přetrvává i problém s nelegálním lovom.

Původ:
Antilopa Kobus ellipsiprymnus defassa, známá také jako voduška, je poddruh antilopy kobus, který se vyskytuje převážně ve střední a východní Africe, především v oblasti řeky Nil a v savanách kolem jezera Tanganika. Tento poddruh je charakteristický svým vzhledem a chováním, které je přizpůsobeno životu v bažinatých a vodnatých stanovištích.

Specifika:
Vzhled: Voduška má štíhlé tělo a dlouhé nohy, což je přizpůsobení pro rychlý pohyb v mokřadech a řídkých lesích. Jeho srst je obvykle hnědá až žlutohnědá, přičemž na břiše je světlejší. Samci mají silnější a delší rohy, které mohou být zakřivené a směřovat směrem ven.
Velikost: Dospělí samci dosahují výšky 90–110 cm v kohoutku a váží 60–80 kg, samice jsou o něco menší.
Chování: Voduška je velmi společenský druh, který žije ve stádech. Tato stáda mohou mít různou velikost, od několika jedinců až po desítky. Tento druh je velmi plachý a rychle reaguje na hrozby, prcháním nebo schováním se v hustých vegetacích.

Zajímavosti:
Pohyb ve vodě: Voduška je velmi dobrý plavec a často se pohybuje mezi bažiny, jezery a řekami, kde je chráněna před predátory.
Tvorba stáda: Stáda jsou obvykle uspořádány podle hierarchie, kde dominantní samci mají přednost při přístupu k samicím.
Pohotovost a útěk: Vodárky jsou velmi rychlé a obratné, dokáží se rychle pohybovat v hustých mokřadních oblastech, kde jsou častým cílem pro velké predátory jako lvi nebo hyeny.
Výskyt:
Voduška se vyskytuje v různých stanovištích, od řídkých lesů až po savany a mokřady. Je rozšířena v oblastech subsaharské Afriky, především v oblastech kolem řeky Nil a jezera Tanganika, ale také v některých oblastech Etiopie, Keni a Ugandy. Tento druh preferuje oblasti s dostatkem vody, zejména mokřady a řeky údolí.

Lov vodušky:
Lov vodušky je regulován, jelikož tento druh se často považuje za oblíbený cíl pro lovce z důvodu kvalitního masa a jeho krásných rohů. Je však také chráněna v mnoha oblastech Afriky, kde se její populace nacházejí v národních parcích nebo přírodních rezervacích. V oblasti, kde se lov provádí, představuje tento druh výzvu pro lovce, zejména díky svému plachému a rychlému chování.

Výřad je tradiční ceremoniál, který se koná po skončení společného honu a slouží k vzdání pocty ulovené zvěři. Tento rituál je důležitou součástí lovecké etiky a symbolizuje respekt k uloveným zvířatům a přírodě. Po skončení lovu se všechny ulovené kusy zvěře shromáždí na určeném místě, kde probíhá výřad. Zvěř je obvykle seřazena podle druhu nebo velikosti a lovecká skupina se sejde, aby si vzájemně poblahopřála k úspěchu a zhodnotila lov.

Během výřadu jsou často pronášeny slavnostní projevy, které vyjadřují úctu k přírodě, k ulovené zvěři i k samotným účastníkům lovu. V některých oblastech se také provádí rituální poděkování zvěři za její oběť, což je projevem úcty k jejímu životu a roli v přírodním ekosystému. Tento ceremoniál může být spojen s různými zvykovými a kulturními tradicemi, které jsou specifické pro danou oblast nebo lovcovskou komunitu.

Výřad je nejen projevem respektu a úcty, ale také připomínkou důležitosti správného a udržitelného lovu, který je v souladu s etickými zásadami myslivosti. V některých případech může výřad také sloužit jako příležitost k hodnocení trofejí, kdy jsou vyzdvihovány nejlepší exempláře zvěře, které byly uloveny během lovu. Tento akt je považován za důležitou součást společenské a lovecké kultury, která spojuje lovce, posiluje jejich vztah k přírodě a zajišťuje dodržování tradičních hodnot v myslivosti.

Opakovací kulovnice, která si od svého uvedení na trh v roce 1936 získala přezdívku „král loveckých pušek“. Díky kombinaci precizní výroby, kvalitních materiálů a spolehlivého závěrového systému patří mezi nejuznávanější lovecké zbraně. Vyrábí se v různých rážích, takže je vhodná pro lov širokého spektra zvěře – od srnčí až po velké šelmy. Lovci oceňují její vyváženost, odolnost a vysokou přesnost na dlouhé vzdálenosti.

Původ:
Zajíc polární (Lepus arcticus) je druh zajíce, který obývá arktické oblasti a je adaptován na život v extrémně chladném prostředí. Vyskytuje se v severních oblastech, jako jsou Aljaška, Kanada, Grónsko a další arktické oblasti. Tento druh je přizpůsoben náročným podmínkám tundry a zamrzlých zemí.

Specifika:
Vzhled: Zajíc polární má krátké uši, silné nohy a hustou bílou srst, která mu poskytuje dokonalou kamufláž v zimním prostředí. V létě se jeho srst mění na hnědou nebo šedou, aby splynul s okolím, které se neustále mění v závislosti na ročním období.
Velikost: Délka těla se pohybuje od 45 do 60 cm, přičemž ocas měří 6–10 cm. Hmotnost je obvykle 2–3 kg, přičemž samice mohou být o něco větší než samci.
Chování: Zajíc polární je aktivní během celého roku a je samotářský zvíře, které obvykle žije na otevřených pláních, kde vytváří svůj podzemní úkryt. Je velmi rychlý a pohyblivý, často se pohybuje ve skocích, které mu pomáhají uniknout před predátory.

Zajímavosti:
Zimní kamufláž: Zajíc polární má vynikající přizpůsobení k přežití v zimě. Jeho bílá srst mu poskytuje ochranu před predátory, jako jsou orli, lišky nebo vlci, které by jinak těžko našli skrytého zajíce v zasněžených oblastech.
Pohyb a rychlost: Tento zajíc je neuvěřitelně rychlý a dokáže skákat na vzdálenost až 3 metry, čímž se dokáže rychle dostat ze zóny nebezpečí. Jeho skoky jsou vysoce energeticky náročné a pomáhají mu uniknout z predátorů.
Výměna srsti: Během roku se zajíc polární adaptuje na změnu ročních období, přičemž na jaře a v létě má jeho srst hnědou nebo šedou barvu, zatímco v zimě se mění na bílou, což je ideální kamufláž na zasněžených pláních.
Kreativní úkryty: Zajíci polární vytvářejí nory a vyhrabávají si úkryty v půdě, kde se ukrývají před špatnými povětrnostními podmínkami a predátory.
Výskyt:
Zajíc polární žije v chladných oblastech Arktidy, převážně na Aljašce, v Kanadě, Grónsku a na severním sibiřském pobřeží. Vyskytuje se v tundře, kde teploty mohou klesnout až na -40 °C. Tento druh je znám svou schopností přežít i v těchto extrémních podmínkách.

Lov zajíce polárního:
Lov zajíce polárního je často povolen v arktických oblastech, ale je regulován a může být omezen v některých oblastech, kde je zajištěna ochrana populace. V minulosti byl loven pro svou kůži, ale v současnosti se jeho populace většinou chrání, a proto se tento druh vyskytuje spíše v chráněných oblastech.

Původ:
Zebra stepní (Equus quagga), známá také jako zebra rovinná, je nejrozšířenějším druhem zebry v Africe. Tato ikonická býložravá zvěř obývá savany a otevřené pláně od východní po jižní Afriku, včetně Zimbabwe, kde je neodmyslitelnou součástí ekosystému.

Specifika:
Vzhled: Zebra stepní má charakteristické černé a bílé pruhy, které se liší mezi jednotlivci a často pokrývají celé tělo, včetně břicha. Její srst má jemný lesk, který slouží jako ochrana před hmyzem.
Velikost: Dospělí jedinci dosahují výšky 120–140 cm v kohoutku a váží 200–400 kg.
Sociální chování: Zebry stepní žijí v četných stádech, které mohou dosahovat stovky jedinců, což jim poskytuje ochranu před predátory.

Zajímavosti:
Pruhy: Jejich pruhování má několik funkcí – kamufláž, termoregulaci a ochranu před hmyzem. Pruhy jsou jedinečné pro každého jedince.
Spolupráce: Často se vyskytují spolu s jinými býložravci, jako jsou pakoně, což zvyšuje jejich šance na přežití díky společnému varování před predátory.
Zvuková komunikace: Zebry používají různé zvuky ke komunikaci ve stádě – od pískání po specifické ředžení.
Výskyt:
Zebra stepní se vyskytuje v různých typech prostředí – od savan až po řídké lesy. V Zimbabwe je běžná v národních parcích jako Hwange, Mana Pools a v blízkosti řeky Zambezi. Tyto oblasti nabízejí dostatek potravy a vody, které jsou pro její přežití klíčové.

Lov zebry stepní:
Lov zebry stepní patří mezi oblíbené safari zážitky, především pro jedinečnou trofej v podobě krásné kůže. Lov se provádí v otevřených savanách, kde je zapotřebí přesné stopování a střelba. Regulovaný lov zajišťuje, že populace tohoto druhu zůstává stabilní, přičemž nejvhodnějším obdobím pro lov jsou suché měsíce, kdy se zebry koncentrují u vodních zdrojů.

Zimbabwe je země, která je synonymem pro africká myslivecká dobrodružství. S rozmanitou krajinou, která zahrnuje savany, hory a tropické lesy, Zimbabwe nabízí jedinečné příležitosti pro myslivce, kteří hledají vzrušující lov a nezapomenutelné zážitky v přírodě. Země je domovem pro širokou škálu zvířat, včetně slonů, nosorožců, lvů, leopardů, buvolů a dalších druhů, jako jsou kudu, impaly, springboki a zebra. Zimbabwe je jednou z nejlepších destinací pro lov "big five", a to zejména ve známých národních parcích jako Hwange a Zambezi.

Myslivost v Zimbabwe je velmi regulováno a orientováno na udržitelnost, přičemž výnosy z myslivosti pomáhají financovat ochranu přírody a místní komunity. Mnohé z mysliveckých resortů a safari organizují lovy, které přispívají k ochraně ohrožených druhů a zajišťují, že zvěř bude v oblasti prosperovat iv budoucnosti. Zimbabwe je tak místem, kde myslivci mohou zažít autentické africké dobrodružství, přičemž zároveň přispívají k ochraně divoké přírody.

Původ:
Žirafa (Giraffa camelopardalis) je nejvyšší suchozemský živočich na světě a symbol afrických savan. Původně byla rozšířena po celé subsaharské Africe, ale dnes se její populace soustřeďuje do chráněných území a národních parků, včetně oblastí Zimbabwe.

Specifika:
Vzhled: Žirafa může dorůst do výšky 4,5–6 metrů, přičemž samci jsou zpravidla větší než samice. Jejich dlouhý krk, podporovaný sedmi krčními obratly, jim umožňuje dosáhnout potravu ve výši, kde nemají konkurenci.
Vzory: Srst má jedinečné skvrnité vzory, které slouží jako kamufláž. Každý jedinec má unikátní „otisk“, podobně jako lidé otisky prstů.
Chování: Žirafy jsou mírumilovné a sociální, přičemž se zvyknou pohybovat v menších skupinách.

Zajímavosti:
Jazyk: Jejich jazyk může dosáhnout délky až 50 cm a je přizpůsoben na trhání listů, přičemž je odolný vůči ostrým trnům akácií.
Srdce: Žirafa má nejsilnější srdce mezi suchozemskými zvířaty, aby dokázalo pumpovat krev do jejich vysoko umístěného mozku.
Kopání: Jejich kopyta jsou dostatečně silná na to, aby dokázala zabít predátora, například lva.
Výskyt:
Žirafy obývají savany, řídké lesy a křovinaté oblasti subsaharské Afriky. V Zimbabwe jsou často pozorovány v národních parcích, jako Hwange či Mana Pools, kde vyhledávají stromy akácií a jiné vysoké porosty.

Lov žirafy:
Lov žirafy patří mezi jedinečné safari zážitky, především kvůli její impozantní velikosti a estetické trofeji. Lov je přísně regulován, aby neohrozil stabilitu populace. Trofejové části zahrnují kůži, lebku a krk, které mají vysokou sběratelskou hodnotu. Nejvhodnější doba k lovu je během suchých měsíců, kdy se zvířata pohybují blíže k vodním zdrojům.